IV. ÚS 922/10
IV.ÚS 922/10 ze dne 5. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. M., zastoupené Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Chomutově, Školní 5335, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 564/2009-74 ze dne 21. prosince 2009, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 10 C 193/2009-66 ze dne 11. listopadu 2009 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 10 C 193/2009-76 ze dne 17. března 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 30. března 2010 se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z podané ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení o žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 21.489,- Kč s příslušenstvím, blíže nespecifikované smluvní pokuty a blíže nespecifikované náhrady škody ve výši 6.000,- Kč usnesením č. j. 10 C 193/2009-66 ze dne 11. listopadu 2009 zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 64 Co 564/2009-74 ze dne 21. prosince 2009 citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Následně, s ohledem na neuhrazení soudního poplatku stěžovatelkou, Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 10 C 193/2009-76 ze dne 17. března 2010 řízení o žalobě stěžovatelky zastavil a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že jí obecnými soudy nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Návrh je v části nepřípustný a v části zjevně neopodstatněný.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 10 C 193/2009-76 ze dne 17. března 2010 podala podle zjištění Ústavního soudu stěžovatelka dne 14. dubna 2010 odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Stále tak běží řízení u obecného soudu. Proto je v části směřující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 10 C 193/2009-76 ze dne 17. března 2010 ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud následně vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal zbývající v záhlaví citovaná rozhodnutí (dále jen "relevantní rozhodnutí") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná a již v minulosti dovodil, že není další přezkumnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93).

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, sp. zn. I. ÚS 201/02, sp. zn. II. ÚS 249/03, sp. zn. IV. ÚS 109/06, sp. zn. III. ÚS 2542/08 a další). Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Ústavní soud v projednávaném případě ve vztahu k relevantním rozhodnutím žádný důvod opodstatňující jeho zásah neshledal. Tato rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), jsou v dostatečném rozsahu odůvodněna a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy. Ústavní soud nemaje potřebu k nim ničeho dalšího dodávat na ně proto bez dalšího odkazuje.

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem relevantních rozhodnutí nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, nezjistil.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.