IV. ÚS 92/10
IV.ÚS 92/10 ze dne 5. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupené Mgr. Janem Koptišem, advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2017/13, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. 11. 2009 čj. 4 C 14/2009-91 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 1. 2010 se I. K. (dále též "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "nalézací soud") ze dne 12. 11. 2009 vydané v řízení o zaplacení částky 7.750 Kč s příslušenstvím. S poukazem na ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a na hrozící výkon rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), jež zní: (2) Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že dne 12. 11. 2009 nalézací soud zamítl návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 7.750 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce na nákladech řízení částku 14.918 Kč (výrok II.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že nalézací soud nerespektoval při rozhodování ve věci platnou právní úpravu, nesprávným výkladem podmínek pro závazkový vztah z půjčky případně z bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem porušil právo dle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nesplnil povinnost uloženou soudům čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy; současně došlo k zásahu do práva domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh na zrušení části ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. stěžovatelka odůvodnila poukazem na novelu tohoto ustanovení (zřejmě měla na mysli bod 89. zákona č. 7/2009 Sb., jímž byla hranice 2.000 Kč zvýšena na částku 10.000 Kč) a tvrzením, že takto byla zkrácena v rozporu s Listinou a Ústavou na svém procesním právu podat řádný opravný prostředek proti rozsudku. Vyjádřila přesvědčení, že k právu domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny náleží i právo na opravný prostředek proti rozhodnutí soudu I. stupně vyplývající "ze základní zásady civilního procesu v podobě dvouinstančnosti soudního řízení."
IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba odmítnout z následujících důvodů.

1. K návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění:

Podstatou s ústavní stížností spojeného návrhu je mylné přesvědčení stěžovatelky, že součástí práva na spravedlivý proces v civilních věcech je i neomezené právo na řádný opravný prostředek, tj. odvolání.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou judikaturu, zpravidla doprovázenou odkazem na princip vyjádřený v nálezu ze dne 6. 11. 2003 III. ÚS 150/03 [Sb. n. u., sv. 31, str. 149 (156)], dle které z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 IV. ÚS 101/01, Sb. n. u., sv. 22, str. 387 (388-387) a dále usnesení ze dne 3. 10. 2001 II. ÚS 436/01, Sb. n. u., sv. 24, str. 529 (533), nález ze dne 10. 10. 2002 III. ÚS 173/02, Sb. n. u., sv. 28, str. 95 (100) a nález ze dne 6. 11. 2003 III. ÚS 150/03 Sb. n. u., sv. 31, str. 149 (156)].

Obdobně ustáleně judikuje i Evropský soud pro lidská práva, který např. v rozsudku ze dne 8. 11. 2007 ve věci Soffer proti České republice (stížnost č. 31419/04, odst. 29, dostupné na http://www.echr.coe.int a www stránkách ministerstva spravedlnosti - Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem) opakovaně uvedl, že článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazuje Vysoké smluvní strany ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů.

Z uvedených důvodů se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný.

2. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci nalézacím soudem:

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasila s hodnocením v řízení provedených důkazů nalézacím soudem a způsobem, jakým vyložil a aplikoval relevantní ustanovení občanského zákoníku.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.

Pokud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do procesu dokazování zasahoval, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že jiné hodnocení důkazů by bylo přiléhavější. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, tak představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), případy důkazů opomenutých (poznámka pod čarou č. 2) a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (poznámka pod čarou č. 3) (srov. usnesení ze dne 18. 11. 2008 IV. ÚS 1261/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci ústavněprávní pochybení shora vymezená Ústavní soud v postupu a rozhodnutí nalézacího soudu neshledal. Nalézací soud dospěl k závěru, že předmětné peníze nebyly bezdůvodným obohacením, neboť dle provedeného dokazování šly na úhradu společného dluhu žalované a jejího bývalého manžela. Rozhodnutí nalézacího soudu také dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno. V důsledku toho věc zůstala v rovině jednoduchého práva a Ústavní soud neshledal prostor pro svůj zásah z důvodu porušení pravidel spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Důvody pro vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. května 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu


---------------------------------- 1) První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb. n. u. sv. 14, str. 121; I. ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III. ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II. ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další).

2) Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III. ÚS 150/93, Sb. n. u., sv.2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).

3) Třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III. ÚS 84/94, Sb. n. u. sv. 3, str. 257; III. ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II. ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.