IV. ÚS 92/04
IV.ÚS 92/04 ze dne 8. 6. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 92/04






Ústavní soud ČR rozhodl dne 8. června 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. K. H., zastoupeného Mgr. J. S. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 808/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 6 To 8/02, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2001, čj. 48 T 10/2000-2807, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2004 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 808/2003, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 6 To 8/02, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2001, čj. 48 T 10/2000-2807.

Z obsahu ústavní stížnosti samotné a z vyžádaného spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn 48 T 10/2000, vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2001 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 tr. zákona a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2003 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I/, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 tr. zákona, a ve výroku o trestu. Dále rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným skutkem popsaným v bodě I/ výroku napadeného rozsudku s upřesněním, že firma CMI měla nárok (jako provizi) z prodaných tiketů v roce 1996 na částku 8.620.393,68 Kč a stěžovatel použil v rozporu s uzavřenými smlouvami, tedy na jiné účely, ke škodě poškozených společností minimálně částku 40.105.359,18 Kč. Tento skutek kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 tr. zákona a stěžovatele odsoudil za tento trestný čin a trestný čin podvodu dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona a § 250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zákona, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem pod bodem II/, k úhrnnému trestu odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jímž tento rozsudek napadl ve všech výrocích, včetně nedotčené části výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné ústavní stížností napadeným usnesením odmítl a své rozhodnutí podrobně odůvodnil.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003 o odmítnutí dovolání bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že jednáním orgánů činných v trestním řízení došlo též k porušení jeho práv zakotvených v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 a čl. 14 odst. 1, 2, 3 písm. b), d). a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.).

Nejvyššímu soudu vytkl, že dovolání považoval za "zjevně neopodstatněné" a nezabýval se jím meritorně, tedy že nesprávně dovodil, že napadený rozsudek odvolacího (i nalézacího) soudu nebyl zatížen jiným nesprávným hmotně právním posouzením (týkajícím se smluv, o něž opíral výrok o vině), s nímž stěžovatel ve svém dovolání spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Jako další důvod ústavní stížnosti uvedl porušení procesních předpisů. V průběhu trestního řízení bylo soudem prvního i druhého stupně porušeno ust. § 105 odst. 4 tr. řádu, čímž došlo k porušení zásady "rovnosti zbraní". Soudy obou stupňů nerespektovaly ustanovení, podle něhož k objasnění skutečnosti zvláště důležité je třeba přibrat znalce dva. Pochybením bylo i to, že bez přiléhavého odůvodnění nedošlo k předvolání svědků navržených obhajobou. V odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze není uvedeno, proč odmítl důkaz výpovědí stěžovatelem navrženého svědka L. Diona. Vyslovil přesvědčení, že obecné soudy neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch stěžovatele jako obviněného. Dle jeho přesvědčení k procesnímu pochybení došlo již v době zahájení trestního stíhání (v souvislosti s faktem, že řízení bylo vedeno v režimu nutné obhajoby), neboť nebylo respektováno jeho právo svobodné volby obhájce a obhájce mu byl ustanoven, kterýžto postup nelze pokládat za ústavně konformní. Ke zvolení obhájce mu měla být určena lhůta, její délka však činila pouze 30 minut. Dále stěžovatel vyjádřil výhrady k zákonné úpravě dovolání v trestním řízení.

Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud jde o argumenty stěžovatele uplatněné v trestně právní rovině, je třeba odkázat především na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud považoval dovolání za přípustné a současně zjistil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl dovolatelem uplatněn částečně relevantně. V takto vymezeném rámci se pak dovoláním zabýval, a poněvadž dospěl k závěru, že dovolatelova hmotně právní argumentace nemůže obstát, vyslovil a odůvodnil právní názor, na jehož základě bylo dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

K argumentům stěžovatele v rovině ústavně právní uvedl, že stěžovatel se cestou ústavní stížnosti dílem domáhá (v "další instanci") revize hmotně právních závěrů Nejvyššího soudu, dílem vytýká soudům prvního a druhého stupně vedle hmotně právních vad též údajná procesní pochybení spočívající v porušení § 2 odst. 5 tr. řádu a § 105 odst. 4 tr. řádu. Nejvyšší soud ovšem neodepřel stěžovateli uplatnění práva na projednání mimořádného opravného prostředku (čl. 36 odst. 1 Listiny), podaným dovoláním se řádně zabýval v rozsahu vymezeném zákonem a dovolání odmítl teprve poté, když zjistil, že dovolatelem uplatněné (hmotně právní) námitky nelze považovat za opodstatněné. Nelze akceptovat tvrzení stěžovatele, podle něhož měl Nejvyšší soud, jestliže zjistil, že v dovolání je argumentováno námitkou hmotně právního charakteru spadající pod ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, rozhodnout meritorně, nikoliv odmítnutím.

Na základě dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemohl Nejvyšší soud (z podnětu další části dovolacích námitek) přistoupit k přezkumu skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů (tj. sám hodnotit provedené důkazy) ani se zabývat namítanými procesními vadami. Toto právo nelze dovodit ani z Listiny či Úmluvy, která výslovně stanoví právo na dvoustupňové trestní řízení v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7. Listina ani Úmluva přitom neupravují právo na přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v trestní věci na podkladě jakéhokoliv dalšího řádného či mimořádného opravného prostředku. Jestliže byl do právního řádu České republiky zaveden institut dovolání a zákonodárce současně omezil možnost věcného projednání tohoto mimořádného prostředku na přesně vymezené dovolací důvody, nelze mu vytknout, že tím porušil požadavky ústavnosti. Proto ani Nejvyššímu soudu nelze vytýkat, že podané dovolání přezkoumával pouze v té části, ve které bylo právně relevantní ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu. Pokud stěžovatel namítl v ústavní stížnosti procesní vady týkající se porušení jeho práva volby obhájce, nebyly tyto námitky součástí obsahu jeho dovolání, které opřel toliko o důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto se nemohly stát součástí dovolacího přezkumu.

K přezkumu rozhodnutí ohledně namítaných vad týkajících se správnosti (resp. nesprávnosti) učiněných skutkových zjištění, popř. dalších procesních či hmotně právních pochybení, slouží zásadně institut opravného prostředku. Tím je realizováno právo na dvoustupňové trestní řízení (čl. 13 Úmluvy, čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Listina ani Úmluva nestanoví žádné další "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci. Nicméně právní řád České republiky obsahuje institut mimořádných opravných prostředků. Z nich zejména stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu) je určena k nápravě těch vad pravomocného rozhodnutí, resp. předcházejícího řízení, jejichž existence je tvrzena stěžovatelem.

Závěrem Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že k namítanému porušení základních práv nedošlo. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že i nadále neshledává žádných důvodů, pro které by mělo dojít v souvislosti s ústavní stížností ke změně jeho rozhodnutí. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně zamítl a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že pokud stěžovatel argumentuje na str.4 a násl. ústavní stížnosti údajnou neplatností smluv, měl by odpovědět na otázku, proč tyto smlouvy jak on, tak protistrana akceptovali a právě na jejich základě docházelo mimo jiné k vzájemnému započítávání pohledávek. Pokud jde o požadavek přibrání nového znalce, tento požadavek byl naprosto nadbytečný, neboť vypracovaný posudek byl vyčerpávající, přehledný a srozumitelný, stejně jako obsáhlý výslech znalce u hlavního líčení a koneckonců s údaji tohoto posudku v rámci výslechu znalce u hlavního líčení obžalovanému nezbylo než souhlasit.

Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 48 T 10/2000, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Stěžovatel ve své stížnosti poukázal na čl. 36 odst. 1 (právo na soudní ochranu), čl. 37 odst. 2 (právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení) a 3 (princip rovnosti účastníků v řízení) a čl. 40 odst. 2 (presumpce neviny) a 3 (zvolený resp. soudem ustanovený obhájce) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tato základní práva jsou součástí širšího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a v jeho trestní větvi konkretizovaného v odst. 2 a 3 tohoto článku. To platí obdobně i pro čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (nikoliv ovšem pro čl. 13 cit. Paktu, který se týká vyhoštění cizince nacházejícího se legálně na území státu, což evidentně není případ stěžovatele). Z uvedených důvodů bude Ústavní soud nadále odkazovat pouze na čl. 6 Úmluvy, v jeho trestní větvi.

Z hlediska čl. 6 Úmluvy, každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou, v čemž spočívá jeden ze základních prvků spravedlivého procesu. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu, možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Samotná přípustnost důkazů podléhá ovšem v první řadě pravidlům stanoveným zákonem, v daném případě trestním řádem. Je tedy v zásadě na obecných soudech, aby posoudily, zda se v jednotlivém případě jedná o objasnění skutečnosti zvláště důležité, k níž je třeba přibrat znalce dva ve smyslu § 105 odst. 4 tr. řádu. Z článku 6 odst. 3 Úmluvy také nevyplývá nutnost provést veškeré důkazy ve prospěch obžalovaného; jeho hlavním účelem je, jak naznačují slova "za stejných podmínek", úplná "rovnost zbraní" ve věci. Jinak řečeno, úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), není, aby rozhodl, zda se v konkrétním případě jednalo o objasnění skutečnosti zvláště důležité, resp. jaké důkazy bylo třeba provést či připustit, nýbrž aby se zabýval tím, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Ústavní soud se ztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze není uvedeno, proč odmítl důkaz výpovědí stěžovatelem navrženého svědka L. D., navržený v odvolání. Přesto je však toho názoru, že samotná tato skutečnost, která je vytknutelnou vadou tohoto rozhodnutí, nemůže nic změnit na přesvědčení Ústavního soudu, že řízení jako celek bylo spravedlivé.

Pokud jde o v ústavní stížnosti namítané procesní vady týkající se porušení jeho práva volby obhájce, Ústavní soud je nucen konstatovat, že tyto námitky nebyly uplatněny v dovolání, ačkoliv skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, je dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech zákonem stanovených procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to aniž by bylo nutno a možno zabývat se opodstatněností takto uplatněné výtky.

Ohledně přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch, Ústavní soud uvádí, že toto tvrzení je pouhým hodnotovým soudem, a tudíž za daných okolností nemá jakoukoliv relevanci, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by šlo o hodnotový soud oprávněný.

Podstatou ústavní stížnosti je tak především nespokojenost stěžovatele se způsobem posouzení podmínek přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem ČR a z toho plynoucí požadavek, aby Ústavní soud přezkoumal právní závěry obecných soudů a zejména aby jako soud další instance pravomocná rozhodnutí ve věci zrušil a vytvořil předpoklady pro nové rozhodnutí, jež by korespondovalo s jeho právními názory. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR má na otázku přípustnosti dovolání či naplnění dovolacích důvodů jiný názor, než má stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do jeho ústavních práv. Stejně tak v řízení před soudem prvního a druhého stupně Ústavní soud neshledal jakýkoliv zásah do ústavních práv stěžovatele. Proto vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. června 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.