IV. ÚS 916/17
IV.ÚS 916/17 ze dne 26. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jiřího Bezděka, zastoupeného Mgr. Petrem Macalem, advokátem se sídlem K Mandelce 249, 250 68 Husinec - Řež, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 č. j. 30 Cdo 5432/2016-128, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2016 č. j. 22 Co 175/2016-110 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. března 2016 č. j. 29 C 302/2015-104, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a Generali Pojišťovny a. s., IČ: 61859869, se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Jiří Bezděk (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalobce") ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí že tato rozhodnutí porušila jeho ústavně garantovaná základní práva a svobody, konkrétně uvedená v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení), v čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 37 odst. 2 Listiny (každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") probíhá pod sp. zn. 29 C 302/2015 občanskoprávní spor na ochranu osobnosti mezi žalobcem a žalovanou Generali Pojišťovnou a. s., v němž se žalovaný domáhá zaplacení částky 2 826 750,- Kč; žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků.

Usnesením ze dne 10. 3. 2016 č. j. 29 C 302/2015-104 obvodní soud osvobození od soudních poplatků žadateli nepřiznal, což odůvodnil jednak tím, že žadatel nedoložil věrohodně své majetkové poměry, jednak tím, že je v jeho možnostech opatřit si finanční prostředky pracovní činností.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2016 č. j. 22 Co 175/2016-110 usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že z žalobcových tvrzení je zřejmé, že žalobce v podané žalobě zcela bezúspěšně uplatňuje právo, neboť za neoprávněný zásah do svých osobnostních práv označuje žalobce skutečnost, že žalovaná vymáhá svoji pohledávku vůči žalobci na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2015 č. j. 30 C 129/2014-97, což v žádném případě není protiprávní či neoprávněné jednání, jak se domnívá žalobce. Vzhledem k tomu, že nebyla naplněna minimálně jedna ze dvou kumulativních podmínek § 138 odst. 1 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků, nebylo možné návrhu žalobce vyhovět, což platí i pro jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 5432/2016-128 dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 4. 2014, dále jen "o. s. ř.".

III.

Stěžovatel za porušení svých ústavních práv označuje údajně přehnaně formalistickou interpretaci a aplikaci tzv. jednoduchého práva ze strany obecných soudů (konkrétně jde o ustanovení § 30 a § 138 o. s. ř.).

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel shledává v rozdílných důvodech, které vedly oba obecné soudy k nevyhovění jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a k zamítnutí jeho návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů. Podle názoru stěžovatele se odvolací soud měl zabývat odvolacími námitkami ohledně prokázání nepříznivých sociálních a majetkových poměrů stěžovatele. Soud prvního stupně prý nesplnil svoji "poučovací povinnost", jestliže stěžovatele neupozornil na možnost ustanovení zástupce uvedenou v ustanovení § 30 o. s. ř. Tuto procesní povinnost prý nesplnil ani odvolací soud, neboť stěžovatel se možnosti ustanovení zástupce z řad advokátů domáhal sám v rámci odvolacího řízení. Oběma obecným soudům stěžovatel vytýká, že bez dostatečného provedení dokazování nemohly dospět k závěru o zjevně bezúspěšném uplatňování práva v případě žaloby na ochranu osobnosti.
IV.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že v projednávané občanskoprávní věci šlo ze strany žalobce o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 o. s. ř.

Jestliže obecné soudy nepřiznaly stěžovateli z uvedeného důvodu osvobození od placení soudních poplatků, nemohly - s ohledem na dikci ustanovení § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř. - rozhodnout ani o ustanovení zástupce (potažmo zástupce z řad advokátů). Naplnění předpokladů pro osvobození od placení soudních poplatků je podmínkou aplikace nejen prvního, ale i druhého odstavce § 30 o. s. ř. Možnost ustanovení zástupce z řad advokátů je zcela legitimně vázána na podmínky zaručující, že se uplatní jen v odůvodněných případech, resp. že nedojde k jejímu zneužití (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 4193/16).

Nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí obecných soudů i soudu dovolacího jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna a nelze je považovat za projev svévole či nepřípustného formalismu. Optikou ústavněprávního přezkumu proto obstála a Ústavní soud neshledal důvod ke svému kasačnímu zásahu.

Protože napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.