IV. ÚS 909/12
IV.ÚS 909/12 ze dne 18. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhod v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou, AK se sídlem Pátova 394, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 9. 2011 č. j. 21 P 100/2007-130 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 1. 2012 č. j. 29 Co 604/2011-156 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s tvrzením o porušení práv jeho nezl. dcery A. zakotvených v čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o úpravě výživného.

Po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledků řízení stěžovatel vytkl odvolacímu soudu, že při rozhodování o výživném nesprávně vyhodnotil příjmy matky nezletilé, M. S., nezabýval se věrohodností podkladů, kterými prokazovala svoje výdaje, a nehodnotil její celkovou životní úroveň. Stěžovatel také nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud posoudil změnu poměrů na straně obou jejich nezletilých dětí, neboť při určení výživného pro syna R. jeho mimoškolní aktivity zohlednil, zatímco u dcery je označil za nadstandardní.

Z napadených rozsudků obecných soudů, připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že nezl. A. a nezl. R. byli na základě rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze srpna 2007 svěřeni do střídavé výchovy obou rodičů; otec platil na výživném 2 000 Kč měsíčně na každé z dětí, matka přispívala na jejich výživu každému částkou 1 000 Kč měsíčně. V březnu 2010 byl nezl. R. svěřen do výchovy matce a otci byla stanovena povinnost platit na jeho výživu 3 900 Kč měsíčně. O návrhu otce na zvýšení vyživovací povinnosti matky na dceru a snížení vyživovací povinnosti otce na syna Okresní soud v České Lípě po provedeném dokazování rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že návrh na zvýšení výživného matky pro dceru zamítl (výrok I.) a otci výživné pro syna zvýšil na částku 3 500 Kč měsíčně (výrok II.). K odvolání obou rodičů (otce do výroku I. a matky do výroku II.) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že návrh otce na snížení výživného pro nezl. R. zamítl.

Odvolací soud zvažoval údaje vyplývající z daňového přiznání matky za rok 2010 a poté stanovil hranici jejího čistého příjmu částkou 15 000 Kč měsíčně, ze které vycházel. Náklady spojené s financováním zahraničních dovolených jejím partnerem, se kterým nežije ve společné domácnosti, soud nepovažoval za právně významné pro stanovení výživného pro nezl. děti. Po porovnání příjmu matky a otce a zvýšených potřeb dcery (oproti situaci v roce 2007) soud dospěl k závěru, že při stávající střídavé péči rodičů není dán důvod měnit výši výživného matky pro dceru. Ke stejnému závěru dospěl i při úvaze o výživném otce pro nezl. R., kdy porovnal současnou příjmovou situaci rodičů s dobou poslední úpravy poměrů (v březnu 2010), v úvahu vzal i zvyšující se nároky a potřeby nezletilého zejména na stravování a oblečení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a jeho nezletilé dcery a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

K tvrzenému porušení práv na výchovu dítěte a jeho péči (zahrnující i jeho výživu) Ústavní soud uvádí, že práva zaručená v čl. 32 Listiny provádí v podrobnostech zákon. Přímá použitelnost ustanovení článku 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, neměla v projednávaném případě pro stěžovatele, resp. jeho nezletilou dceru, zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Ústavní soud je přesvědčen, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci neupřel stěžovateli právo domáhat se ochrany rodičovské péče, zahrnující právo na dostatečnou výživu nezletilé, které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva, neboť na základě návrhu otce o materiálním zabezpečení nezletilé jednal a ve věci rozhodl.

Pokud jde o posouzení aplikace a interpretace norem v zákonné rovině, a to zejména těch ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, která umožňují soudu, změní-li se poměry, změnit i rozhodnutí o výši výživného, Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nejprve konstatoval stav zjištěný při poslední úpravě výživného a poté hodnotil stávající stav; zohlednil, že nezletilá je již žákyní 7. třídy a její potřeby se od poslední úpravy nepochybně zvýšily, zvažoval výkyvy v příjmech otce i matky a poté dospěl k závěru, že je na místě ponechat výživné matky pro dceru ve stávající výši. Ústavní soud se nezabývá hodnocením správnosti té či oné částky výživného, neboť závěr o ní plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Není úkolem Ústavního soudu prověřovat, zda právní závěry obecného soudu vyvozené ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv, pokud se obecný soud při svém rozhodování nedopustí pochybení, jež je natolik extrémní, že by jeho rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné. K takovému pochybení však dle názoru Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo.

Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzenému porušení procesních práv zaručených v hlavě páté Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžovateli byla dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládal za potřebné; soud o jeho návrhu rozhodl a svoje rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnil. Spíše než o relevantní tvrzení o porušení procesních práv šlo o stěžovatelův nesouhlas s rozsahem dokazování, resp. s hodnocením provedených důkazů. Ústavní soud však nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy a do procesu dokazování vstupuje jen zcela výjimečně. V projednávané věci důvod pro svůj zásah neshledal.

Ústavní soud nepovažoval za opodstatněné ani tvrzené porušení Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., neboť neshledal, že by Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 3 odst. 1, článku 18 odst. 1 a článku 27 odst. 1 a 2. Za výchovu a vývoj nezletilé dcery stěžovatel dál zodpovídá společně s matkou, oba potom v rámci svých možností zabezpečují životní podmínky nezbytné pro její rozvoj.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.