IV. ÚS 902/17
IV.ÚS 902/17 ze dne 18. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Bukvice, právně zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem Společné advokátní kanceláře se sídlem Kobližná 47/19, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2017 sp. zn. 5 To 98/2016 a proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava ze dne 15. listopadu 2016 sp. zn. 4 VZV 4/2015, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka Ostrava, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 24. března 2017, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

II.

Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl stížnost stěžovatele, jíž brojil proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, kterým byly podle ustanovení § 47 odst. 1, 2 trestního řádu k uspokojení nároku poškozeného zajištěny blíže specifikované nemovitosti, resp. spoluvlastnické podíly na nich.

Tato usnesení orgánů činných v trestním řízení byla vydána v souvislosti se zahájeným trestním stíháním několika obviněných, a to včetně stěžovatele, pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, pro trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku a pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že rozhodnutí o zajištění majetku musí mít zákonný podklad, nesmí být projevem svévole, musí být nezbytné a musí sledovat legitimní cíl a musí splňovat kritérium přiměřenosti. Zejména musí být takovéto rozhodnutí přezkoumatelné, což prý však nebylo splněno. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že aktuální stav finančního šetření se týká pouze obviněných Ing. Davida Tesaříka a Ing. Michala Tesaříka a obviněné právnické osoby TESCO SW, a. s., tedy dle názoru stěžovatele nebyly naplněny podmínky pro zajištění jeho majetku.
III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí, vyžádal si vyjádření vedlejších účastníků (která s ohledem na jejich obsah nezaslal stěžovateli k replice, neboť neobsahovala skutečnosti, které by nebyly stěžovateli známy) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Je primárně na orgánech činných v trestním řízení, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.

Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13).

Vzhledem k tomu, že použitím majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť jde toliko o omezení dočasné, splňovat též kritérium přiměřenosti (proporcionality), tj. omezení vlastnického práva musí být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).

Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu obstojí.

Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí mají předběžnou a dočasnou povahu, neboť stěžovatel stále zůstává vlastníkem zajištěného majetku a má k němu pouze omezeno dispoziční právo.

Konečně lze připomenout, že podle § 48 odst. 4 trestního řádu má obviněný právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění.

Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala známky protiústavnosti. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.