IV. ÚS 90/04
IV.ÚS 90/04 ze dne 30. 4. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 90/04



Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2004 o ústavní stížnosti M. č. P. zastoupené JUDr. Z. F. advokátem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2004, čj. 17 Co 493/2003-242,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá shora označeného usnesení Městského soudu v Praze zrušující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 3. 2003, čj. 5 C 17/98-212, kterým byla zamítnuta žaloba navrhující, aby stěžovatelka jako žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 506 695,- Kč a částku 367 779,- Kč. Stěžovatelka uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl již rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, avšak k odvolání žalobce Městský soud v Praze toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně zpět k dalšímu dokazování a k novému rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 7 provedl dokazování plně v intencích právního názoru vysloveného odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení (tj. zda-li nelze převzetí díla prokázat z chování stěžovatelky) a poté žalobu opětovně zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze, avšak v jiném složení senátu, napadený rozsudek zrušil a věc znovu vrátil soudu prvního stupně s tím, že zcela zásadně změnil svůj původní názor na věc a konstatoval, že k převzetí díla došlo a soud prvního stupně má rozhodnout svou úvahou o jeho ceně. Stěžovatelka má za to, že tím, že Městský soud v Praze v jedné a téže věci vyslovil jiný právní názor, nemá jistotu spravedlivého procesu, neboť tato situace se může i nadále opakovat. Soudní řízení probíhá již od roku 1998 a žalobce po celou dobu nepředložil důkazy, které by odůvodňovaly oprávněnost podané žaloby, což znamená, že přístup městského soudu vede ke zbytečným průtahům řízení. Stěžovatelka tvrdí, že Městský soud v Praze svým rozhodnutím porušil čl. 90 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť v zájmu spravedlivého, hospodárného a rychlého průběhu řízení odvolací soud mohl rozhodnout ve věci samé a v zájmu právní jistoty neměnit svůj názor dříve vyslovený v usnesení předcházejícím. Z těchto důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.

Z příloh připojených k ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 5 C 17/98, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že žalobce se domáhal žalobami (věci vedené pod sp. zn. 10 C 158/99 a sp. zn. 5 C 17/98 byly spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí) na stěžovatelce zaplacení konkrétních finančních částek za provedení stavebně vodohospodářských prací na rybnících v Královské oboře v Praze 7. Stěžovatelka navrhla zamítnutí obou žalob s tím, že dílo nebylo dokončeno, má vady, a proto ho nepřevzala. Obvodní soud pro Prahu 7 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, čj. 5 C 17/98-129, žalobu zamítl s tím, že, shrnutě řečeno, nárok na zaplacení ceny za dílo nevznikl, neboť dílo nebylo řádně provedeno a stěžovatelkou převzato.

Usnesením ze dne 18. 10. 2002, čj. 18 Co 276/2002-165, Městský soud v Praze tento rozsudek zrušil, neboť měl za to, že soud prvního stupně řádně nezjistil skutkový stav věci, když mimo jiné k otázce řádného ukončení díla zhotovitelem neprovedl všechny navržené důkazy, které by mohly mít význam pro právní posouzení věci, a nezaměřil se ani na to, zda převzetí díla nelze prokázat z chování stěžovatelky, která předmět díla - rybníky, byť bez kolaudačního rozhodnutí, užívá a provozuje.

Obvodní soud pro Prahu 7 po doplnění dokazování výslechy svědků a listinami rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, čj. 5 C 17/98-212, žalobu zamítl se závěrem, že žalobci se nepodařilo prokázat, že předal dílo (s vadami či bez vad), a že mu tak vznikl nárok na doplatek ceny díla.

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze zrušil i tento v pořadí druhý rozsudek, s tím, že soud prvního stupně se takřka výhradně soustředil na otázku předání díla, a nikoliv na skutečnost, jaké plnění a v jaké hodnotě žalobce provedl, což je otázka, která se důslednou aplikací ustanovení § 324 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jeví jako hlavní aspekt sporu. Městský soud v Praze rovněž vyslovil názor, že nejpozději okamžikem "samoprovozování" rybníků stěžovatelkou došlo k faktickému převzetí díla, žalobci tak vznikl nárok na zaplacení ceny díla, otázkou zůstává její splatnost nezbytná pro posouzení okamžiku, od kterého je žalovaný v prodlení s placením. Městský soud v Praze dále zavázal soud prvního stupně i dalšími právními názory, týkající se posouzení dalších důkazních návrhů žalobce či možného určení ceny díla volnou úvahou.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Toto ustanovení, s odkazem i na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti "pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod"), je v rozhodovací praxi Ústavního soudu pojímáno tak, že zásahem orgánu veřejné moci je buďto pravomocné rozhodnutí nebo "jiný" zásah, pod který spadá široká škála zásahů orgánů veřejné moci do základních práv dotčených subjektů, které je nutno hodnotit podle jejich obsahu, a nikoliv podle formy. Ústavní soud chápe pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci tak, že zpravidla jde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 243).

V projednávané věci byla Ústavnímu soudu předložena ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutí obecného soudu, jejíž ústavně právní argumentace je založena na tvrzení o porušení čl. 90 Ústavy (podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) a čl. 38 odst. 2 Listiny (podle kterého každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům), a tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, kterými se výrazně prolíná námitka průtahů v soudním řízení. Shrnutě řečeno, ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí obecného soudu, byť je zčásti odůvodněna tak, jako by namítala jiný zásah orgánu veřejné moci. Ústavní soud je však při rozhodování o ústavní stížnosti vázán petitem ústavní stížnosti, a nikoli jejím odůvodněním. Je tomu tak i proto, že nález, jehož vydání se stěžovatelka domáhá, má odlišné právní následky, pokud se jedná o kasaci rozhodnutí nebo o jiný zásah orgánu veřejné moci. Podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci [písm. a) citovaného ustanovení], zatímco v případě porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívající v jiném zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, Ústavní soud zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [písm. b) citovaného ustanovení].

Rozřešení otázky, zda jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí, či proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, bylo v projednávané věci pro Ústavní soud určující, neboť se od něho odvíjí posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost má totiž výrazně subsidiární charakter, neboť ji lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V případě jiného zásahu orgánu veřejné moci představovaného průtahy v soudním řízení takový procesní prostředek v současné době příslušné procesní normy neobsahují, neboť hierarchickou stížnost předsedovi soudu na průtahy v řízení nelze považovat za prostředek efektivní ochrany práv (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hartmann proti České republice).

Na základě shora uvedeného Ústavní soud uzavřel, že ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a po přezkoumání formálních předpokladů jejího projednání rozhodl, že k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nelze přistoupit, neboť ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí orgánů veřejné správy, a proto do činnosti jiných orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Soudní řízení ve věci vedené před Obvodním soudem Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 17/98 dále pokračuje a i když napadené usnesení odvolacího soudu je pravomocné, není jím ještě pravomocně ukončen spor mezi stěžovatelkou a žalobcem, a stěžovatelka má proto možnost domáhat se ochrany svých základních práv v průběhu tohoto řízení. Skutečnost, že došlo k opakovanému zrušení prvostupňového rozsudku odvolacím soudem v důsledku změny jeho právních názorů (jak tvrdí stěžovatelka), není skutečnost, která by mohla přivodit změnu náhledu Ústavního soudu na přípustnost ústavní stížnosti, či jeho zásah. Řízení před soudem, ostatně jako každé řízení před orgánem veřejné moci, je zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodnutých pro aplikaci příslušných hmotně právních norem, na nichž bude posléze založeno rozhodnutí ve věci samé, a v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji, jež přináší i možné změny právních názorů. Postup Městského soudu v Praze v odvolacím řízení je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek. Ingerence Ústavního soudu do celého procesu rozhodovací činnosti obecných soudů by byla na místě teprve tehdy, jestliže by existující vady nebyly odstraněny, nebo, pokud by mělo jít o jiný zásah orgánu veřejné moci (průtahy v řízení), by byl učiněn adekvátní stížnostní návrh, což se v projednávaném případě, jak shora uvedeno, nestalo.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu její nepřípustnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2004

JUDr. Miloslav Výborný soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.