IV. ÚS 9/10
IV.ÚS 9/10 ze dne 18. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky HORÁKOVY benátecké sodovkárny, v. o. s., se sídlem Pražská 190, Benátky nad Jizerou, právně zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem, Advokátní kancelář Mladá Boleslav, Na Kozině 1438, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 720/2009-125 ze dne 14. 10. 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2008 č. j. 19 Co 358/2008-105 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 15 C 58/2008-76 ze dne 12. 5. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 5. 1. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených obecných soudů, neboť jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V řízení před obecnými soudy, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelka (tehdy žalobkyně) domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Vlastnictví k těmto nemovitostem domněle nabyla na základě kupní smlouvy od jiné obchodní společnosti. Jak se ale podle tvrzení stěžovatelky posléze ukázalo, tato kupní smlouva byla neplatná, neboť kýžené nemovitosti byly ještě před jejím uzavřením předmětem nároků oprávněných osob v rámci restitučního řízení. Protože stěžovatelka o restitučních nárocích údajně nevěděla, nemohla se do řízení o nich vůbec zapojit a domáhat se v rámci soudního řízení ochrany svých práv. Z toho důvodu tedy vyvolala zmíněné řízení o určení vlastnického práva, jímž se snažila získat předmětné nemovitosti zpět do vlastnictví. Porušení základních subjektivních práv (svobod) pak stěžovatelka shledává v tom, že se v rámci restitučního řízení nemohla u nestranného soudu domáhat svého nároku.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly, a to jak s ohledem na procesní postup stěžovatelky v řízení (žaloba na určení), tak s ohledem na zásady restitučního řízení.

Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.