IV. ÚS 897/12
IV.ÚS 897/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Mgr. O. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011 č. j. 8 Tdo 1381/2011-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. 8 To 67/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 3 T 39/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 13. 3. 2012, doplněným dne 5. 4. 2012 a 10. 4. 2012, se Mgr. O. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 3 T 39/2010 a věc vrátil nalézacímu soudu.

II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 3 T 39/2010 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 29. 11. 2010 nalézací soud obviněného uznal vinným pokračujícím trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákona a odsoudil ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon odložil na zkušební dobu čtyř roků; dále mu uložil peněžitý trest 50 000 Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě tento trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců; obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního exekutora a zaměstnance soudního exekutora na šest roků, a povinnost uhradit poškozené I. M. na náhradě škody částku 18 000 Kč a poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dne 7. 6. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 29. 11. 2010 zamítl.

Dne 15. 11. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného podané podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu proti usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2011 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla protiústavní a porušila jeho základní práva. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel shrnul podstatný obsah svého dovolání (v části III.) a v částech IV. a V. uvedl obsah rozhodnutí dovolacího soudu. V části VI. stěžovatel dovolacímu soudu vytkl, že neposoudil naplnění subjektivní stránky trestného činu a tedy i celé jeho skutkové podstaty, a předestřel vlastní výklad obsahu pojmu "zavinění" v systému trestního práva. Závěrem (v části VI. B. ústavní stížnosti) tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že se nezabývaly "vlastní subjektivní stránkou ..., tedy zaviněním jako vnitřním psychickým stavem člověka a v tomto případě bez ohledu na jeho vzdělání a odbornost."
IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Dle názoru Ústavního soudu podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným posouzením subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu obecnými soudy; jednalo se o tvrzení opakované a dříve již stěžovatelem uplatněné v odvolání i dovolání.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů (v projednávaném případě týkající se naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen) učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, za neopodstatněné jsou Ústavním soudem považovány stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)].

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (zejména na str. 9 a násl.) je zjevné, že již nalézací soud se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se subjektivní stránky trestného činu a že také odvolací soud se v dostatečném rozsahu zabýval všemi odvolacími námitkami stěžovatele a své rozhodnutí dostatečně a podrobně odůvodnil; k obdobným závěrům lze dospět i z podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu dovolacího ve vztahu k námitkám uvedeným v dovolání.

Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k stěžovatelovu pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.