IV. ÚS 891/17
IV.ÚS 891/17 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Rostislava Syse, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 1. 10. 2015 č. j. MUPI/2015/36648, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 29. 2. 2016 č. j. KUJCK 30227/2016/ODSH/OI, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2016 č. j. 53 A 4/2016-41 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017 č. j. 7 As 302/2016-28, spojené s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel současně požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které rozhodly o provinění stěžovatele, a to nikoli výlučně na základě zákona, ale podzákonného právního předpisu, a následně i soudů, které tento postup aprobovaly. Stěžovatel dále s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12 navrhuje zrušení nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu Písek uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Stěžovateli bylo prokázáno, že dne 12. 5. 2015 řídil v Písku nákladní automobil pod vlivem návykové látky metamfetaminu v nadlimitním množství 31,3 ng/ml v krevním séru, čímž porušil § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 7 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 2 500 Kč. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které Krajský úřad Jihočeského kraje zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl, a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování argumentů, které již stěžovatel uplatnil v řízení před správními soudy, s nimiž se tyto již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s jejich hodnocením neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Jak krajský, tak i kasační soud na námitky stěžovatele náležitě - v případě posledně jmenovaného velmi zevrubně - reagovaly a své závěry patřičně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné bez známek jakéhokoli, natož zjevného excesu.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž zejména Nejvyšší správní soud věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení právní kvalifikace a naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Na podporu svých názorů vycházel Nejvyšší správní soud nejen ze své nedávné judikatury (srov. rozsudek ze dne 16. 6. 2016 č. j. 4 As 35/2016-31), ale též ze stěžovatelem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12. V něm dospěl k závěru, že ustanovení § 289 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve slovech "a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů", kterými odkazovalo na upravení těchto otázek nařízením vlády, v rozporu s čl. 39 Listiny, ve spojení s čl. 78 Ústavy, a proto tuto část ustanovení zrušil.

K tvrzení stěžovatele o údajné neústavnosti nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, které provádí zmocnění v § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, Ústavní soud - ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu - neshledal, že by vláda prováděcím předpisem doplňovala skutkovou podstatu, která by nebyla dostatečně upravena přímo v zákoně, jako tomu bylo v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12. Skutková podstata předmětného přestupku je stanovena přímo v ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, podle kterého "řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky". Nařízení vlády č. 41/2014 Sb. tedy nestanovuje arbitrárně, jaké množství návykové látky považuje vláda za přípustné či nepřípustné, nýbrž na základě vědeckého poznání upravuje v souladu se zákonným zmocněním limitní hodnoty množství návykové látky v krevním vzorku, při jejichž dosažení "se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou". Skutková podstata řízení pod vlivem návykové látky je zde tedy stanovena přímo v zákoně o silničním provozu; nařízení vlády pouze závazně odráží vědecké poznatky ohledně množství návykové látky v krvi, při jehož dosažení je řidiče nutno pokládat za ovlivněného návykovou látkou. V nyní posuzovaném případě navíc Ústavní soud neshledal, že by právní úprava v § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu ve vazbě na nařízení vlády č. 41/2014 Sb. byla formulována s nedostatečnou mírou určitosti pro své adresáty.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stěžovatelův návrh na zrušení nařízení vlády č. 41/2014 Sb. jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.