IV. ÚS 89/04
IV.ÚS 89/04 ze dne 8. 6. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 89/04

Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Z. M, 2. Ing. J. M. 3. R. M., 4. V. K. 5. Ing. J. A., 6. Ing. M. A., všech zastoupených JUDr. J. M. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, čj. 28 Cdo 1488/2003-283, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2002, čj. 18 Co 331/2002-263, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze citovaného v záhlaví, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2002, čj. 13 C 130/92-233, tak, že žalobci A. M., M.. M., A. B., Ing. J. T. aj. L. jsou oprávněnými osobami a žalovaný, kterým byl Výzkumný ústav rostlinné výroby, se sídlem Praha 6, Drnovská 507, je povinen vydat jim blíže určené pozemky v k. ú. Ruzyně. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé jsou vlastníky rodinných domků, které byly postaveny na parcele, která byla vyvlastněna právnímu předchůdci žalobců z řízení před obecnými soudy. Tato parcela byla přečíslována na nová parcelní čísla. Na parcelních číslech 1000 až 1003 byly postaveny rodinné domky, pozemek parc. č. 1004 nikdy zastavěn nebyl a nesloužil podle názoru odvolacího soudu k účelu, pro který byl vyvlastněn. Proto tento soud rozhodl o povinnosti žalovaného tento dále rozdělený pozemek vydat žalobcům. Stěžovatelé v předmětném sporu vystupovali v postavení vedlejších účastníků na straně žalovaného. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, které bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, protože podle jeho názoru vedlejšímu účastníku v občanském soudním řízení nepřísluší právo podat samostatně dovolání. Stěžovatelé napadají ústavní stížností obě soudní rozhodnutí a tvrdí, že rozhodnutím Městského soudu v Praze byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Usnesením Nejvyššího soudu pak měla být porušena jejich ústavně zaručená práva v čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila JUDr. E. K., předsedkyně senátu 18 Co, která uvedla, že odvolací soud trvá na svých závěrech s odkazem na odůvodnění rozsudku. Navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, pokud nebude odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil JUDr. L. D. který uvedl, že závěr Nejvyššího soudu ČR odpovídá jeho judikatuře, ze které vyplývá, že od 1. 1. 2001 není vedlejší účastník podle občanského soudního řádu osobou oprávněnou podat dovolání. Toto stanovisko zaujalo společné zasedání občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR a je určeno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud nejdříve posoudil podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro řízení ve věci ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas jak ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, tak ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, a to v souladu s § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb. (dále jen "zákon"). V takovém případě bylo úkolem Ústavního soudu zhodnotit postup dovolacího soudu z hlediska ústavnosti odmítnutí dovolání stěžovatelů. Teprve poté bylo možno zabývat se rozhodnutím odvolacího soudu. Ústavní soud se proto nejdříve zabýval tvrzeným zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR v řízení před Nejvyšším soudem ČR. Nejvyšší soud ČR dospěl k názoru, že pro dovolací řízení platí pouze podpůrně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně. Ta se uplatní (s negativními výjimkami výslovně uvedenými) jen přiměřeně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). To platí i pro úpravu jednotlivých druhů řízení, kdy občanský soudní řád výslovně upravuje okruh účastníků řízení včetně účastníků vedlejších, a to zejména ve vztahu k oprávnění učinit procesně závazné podání v příslušném řízení (návrh na zahájení řízení, odvolání, žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost). Na rozdíl od řízení v prvním stupni a odvolacím řízení občanský soudní řád s návrhem vedlejšího účastníka v dovolacím řízení nepočítá. Proto je nutno procesní legitimaci vedlejšího účastníka, s ohledem na exkluzivitu dovolacího řízení a kogentní povahu procesních ustanovení, vyložit v jeho neprospěch. V daném případě situaci nemohlo změnit ani "připojení se" žalovaného k dovolání, neboť k tomu došlo po uplynutí lhůty k podání dovolání.

Stěžovatelé zastávají opačné stanovisko, když tvrdí, že účast vedlejšího účastníka v dovolacím řízení neodporuje smyslu a účelu vedlejšího účastenství, ani povaze dovolacího řízení, neboť neúspěch účastníka mnohdy (i v tomto případě) znamená zánik či ztrátu práv i pro vedlejšího účastníka. Pokud by chtěl zákonodárce vedlejšího účastníka z dovolacího řízení vyloučit, mohl to učinit jednoduše tím, že by do textu § 243c odst. 1 o. s. ř. zařadil také výslovně ustanovení § 93 o. s. ř. Z § 92 o. s. ř. pak jednoznačně vyplývá, že vedlejší účastník nemůže vstoupit do již zahájeného dovolacího řízení. Žádnou ústavněprávní argumentaci, kromě obecného poukazu na čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, však stěžovatelé Ústavnímu soudu nepředestřeli.

Ústavní soud zvážil své postavení orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Kompetence Ústavního soudu je dána teprve tehdy, když jsou současně zasaženy základní práva a svobody nad rámec kautel čl. 4 Listiny, a to způsobem, který lze označit za jejich porušení. V daném případě se Ústavní soud s argumentací stěžovatelů neztotožnil. Její těžiště spočívá pouze ve výkladu systematiky občanského soudního řádu a účelu úpravy postavení vedlejších účastníků. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat "stanoveným postupem" "svého" práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny podrobnosti a podmínky stanoví zákon. Tímto zákonem je občanský soudní řád, jehož výklad je především věcí obecných soudů na čele s Nejvyšším soudem ČR. Ústavní soud může do této oblasti vstupovat jen v případě, kdy rozhodnutím obecného soudu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Není pochyb, že v daném případě k takovému zásahu nedošlo. Stěžovatelé v předmětné věci vystupovali jako vedlejší účastníci. Rozsah "jejich" práv, kterých se mohou v rámci čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny domáhat, je dán povahou vedlejšího účastenství. V řízení, ve kterém vystupovali, nehájili "svá" práva, nýbrž vystupovali na straně žalovaného a pomáhali mu v "jeho" sporu. Výsledek tohoto sporu měl pouze reflexní účinek na jejich právní postavení a nemohl se jich bezprostředně dotknout, neboť soud vedlejším účastníkům řízení nemůže ukládat povinnosti nebo přiznávat práva. Je proto věcí obyčejného zákona, aby postavení vedlejších účastníků v rámci jednotlivých stádií soudního řízení upravil. Pokud jim přizná procesní práva, mohou se jich domáhat podle čl. 36 odst. 1 Listiny způsobem a za podmínek, které stanoví zákon, na který čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje. V daném případě jde proto o otázku, zda jim občanský soudní řád takové právo (v rovině obyčejného zákona) přiznává. Na tuto otázku nyní Nejvyšší soud ČR odpověděl záporně, když výše uvedeným výkladem dospěl k závěru, že toto procesní právo vedlejším účastníkům nepřísluší. Tento sjednocující závěr byl již publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 1 a 2, roč. 2004, pod č. 3. K tomuto závěru se nyní přiklání i odborná literatura jako práce Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vyd., Praha 2003, s. 1059, nebo Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Linde Praha 2003, s. 156. Dosud názor na tuto otázku nebyl jednotný. K tomu však lze pouze uvést, že Ústavní soud sice může mít pochybnosti o postupu výkladu obyčejného zákona, nicméně změna právního názoru sama o sobě nemůže být protiústavní a je součástí vývoje názorů na právo.

Z hlediska rozsahu jurisdikce Ústavního soudu v této věci je nutné odpovědět na otázku, zda je vůbec ústavně zaručeno právo na podání dovolání. Takové právo v České republice ústavně zaručeno není. Je věcí obyčejného zákona a zákonodárce, aby zvážil, komu právo nebo možnost podání mimořádného opravného prostředku poskytne. Pokud se rozhodne je neposkytnout a nejde současně o projev svévole nebo diskriminace, nelze to považovat za porušení Listiny ani mezinárodních závazků České republiky. Takovým zásahem není konečně ani vyloučení řádného opravného prostředku podle § 202 odst. 2 o. s. ř., jak o tom svědčí konstantní judikatura Ústavního soudu. Právo na odvolání (nikoli dovolání) stanoví s některými výjimkami pouze čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proto byla v této části ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Na tomto základě mohl Ústavní soud přistoupit k posouzení ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelé tvrdí, že tímto rozsudkem byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V tomto případě Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými. Ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona je k podání ústavní stížnosti oprávněna pouze fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. usnesení II. ÚS 11/03 ze dne 23. 2. 2004) konstatuje, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, jež vyústilo v napadené pravomocné rozhodnutí, neboť měli v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka na straně žalované. Vystupovali tak na straně někoho jiného, nikoli za sebe. Byli proto ve smyslu pravidel občanského soudního řízení v postavení vedlejšího intervenienta, nikoli intervenienta hlavního.

Řízení o uzavření dohody o vydání předmětné nemovitosti vedené před obecnými soudy bylo ukončeno pravomocným rozsudkem krajského soudu napadeným ústavní stížností tak, že upravilo práva a povinnosti účastníků řízení uložením povinnosti žalovanému Výzkumnému ústavu rostlinné výroby, jako osobě povinné, a to vůči žalobcům, tedy osobám oprávněným. Pro podání ústavní stížnosti však nestačí domněnka právního zájmu na výsledku řízení před obecnými soudy, nýbrž zásah do subjektivního veřejného ústavně zaručeného práva. Stěžovatelé za vedlejšího účastníka označili žalovanou stranu z řízení obecnými soudy. Ta však může před Ústavním soudem vystupovat pouze v roli stěžovatele samotného, neboť pouze do jejích práv mohlo být soudním rozhodnutím bezprostředně zasaženo. Takový subjekt proto nemůže být s ohledem na dispoziční zásadu, která ovládá spolu se zásadou subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, postaven proti své vůli do role vedlejšího účastníka. Svého postavení by se v takové pozici dokonce mohl vzdát, ačkoli případný úspěch stěžovatelů v řízení o ústavní stížnosti by se mohl bezprostředně dotýkat pouze jeho postavení. Vše to svědčí o tom, že zákon o Ústavním soudu podání ústavní stížnosti vedlejším účastníkem předchozího řízení neumožňuje.

Tato část ústavní stížnosti proto musela být odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Proto nebylo možné, aby byla ústavní stížnost v této části meritorně posouzena.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. června 2004



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.