IV. ÚS 889/09
IV.ÚS 889/09 ze dne 23. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, AK Ferenc & spol. se sídlem pobočky Dlouhá 141, 261 01 Příbram II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008 sp. zn. 5 Tdo 1523/2008 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. 10 To 84/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.

II.

K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 125/2003, ze kterého zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2004 čj. 3 T 125/2003-2611 byl stěžovatel (i spoluobžalovaný L. M.) uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Proti rozsudku podali stěžovatel i spoluobžalovaný odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 10 To 176/2005 zamítnuta.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, z jehož podnětu usnesením ze dne 17. 8. 2006 sp. zn. 5 Tdo 762/2006 Nejvyšší soud napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 10 To 345/2006 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2004 a sám ve věci znovu rozhodl. Stěžovatele (i spoluobžalovaného) uznal vinným shodným trestným činem jako nalézací soud, přičemž na podkladě doplněného dokazování upřesnil znění skutkové věty výroku o vině a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tři roků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1497/2007 zrušil napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 10 To 84/2008 znovu zrušil rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 10. 2004 a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že stěžovatele (i spoluobžalovaného) uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se (stručněji řečeno) dopustil tím, že dne 18.6.1998 po předchozí dohodě uzavřel jako jednatel společnosti Elpromont, s.r.o., Příbram, smlouvu o převodu 100% obchodního podílu na L. M. za současné změny firmy na společnost E-instalace, s.r.o., Třebíč a následujícího dne L. M. jako jednatel společnosti E-instalace uzavřel se společností Elpromont, s.r.o., Praha 5, která byla pro tento účel založena, smlouvu o převodu aktiv a pasiv, v důsledku čehož byl majetek v hodnotě nejméně 19 037 69,- Kč ze společnosti Elpromont Příbram převeden na společnost Elpromont Praha, aniž by za tento majetek byla zaplacena kupní cena, z čehož přinejmenším majetek v celkové hodnotě 10 455 830,40 Kč mohl být použit k uspokojení pohledávek věřitelů, přičemž oba jednali v úmyslu vyvést majetek původního dlužníka do jiné společnosti téhož jednatele s cílem zkrátit věřitele společnosti Elpromont Příbram, čímž částečně zmařili pohledávky věřitelů (ve skutkové větě konkretizovaných) v celkové výši 10 972 545,46 Kč. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem.

I proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1523/2008 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Proti posledním dvěma rozhodnutím soudů podal stěžovatel ústavní stížnost.

III.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v těchto skutečnostech:

Pro zahájení trestního stíhání v dané trestní věci byl nedostatek podkladů, jednání popsané ve sdělení obvinění nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele. Dále došlo k porušení zásady zachování totožnosti skutku, neboť odvolací soud podstatnou měrou změnil druhou část skutkové věty týkající se uzavření smlouvy o převodu aktiv a pasiv, která byla obsažena ve sdělení obvinění, v obžalobě a ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně.

Zcela převažující část odůvodnění ústavní stížnosti tvoří námitky vztahující se k rozsahu dokazování a k nesprávnému hodnocení důkazů. Stěžovatel namítá, že byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména nebyl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika, na jehož základě by došlo ke zjištění reálné hodnoty aktiv, která byla převáděna na základě smlouvy o převodu aktiv a pasiv, čímž by bylo možno dospět k závěru, v jakém rozsahu mohlo dojít k poškození věřitelů. Stěžovatel podrobně polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud určil rozsah převedeného majetku, a sám hodnotí jednotlivé položky převáděných aktiv, včetně možnosti jejich použití k úhradě dluhů, přičemž dovozuje, že mělo být při ocenění převáděného majetku postupováno podle § 89 odst. 12 tr. ř. Dále poukazuje na skutečnost, že 16. 11. 2006 byl vyhlášen konkurs na majetek společnosti Elpromont Praha a ze znaleckého posudku opatřeného v rámci šetření trestního oznámení na uvedenou společnost vyplynulo, že již počátkem roku 2001 měl být podán návrh na prohlášení konkursu této společnosti. Namítá, že soud na jedné straně předmětnou smlouvu hodnotí jako účelový a fiktivní úkon a na straně druhé jako kupní smlouvu se seriozně dohodnutými kupními cenami odpovídající tržní hodnotě. Stěžovatel tvrdí, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, a vyslovuje přesvědčení, že rozsudek odvolacího soudu se ve svých závěrech, pokud jde o vinu a trest, opírá o neúplně zjištěný skutkový stav a i závěry co do právního posouzení vymezeného skutku jsou nesprávné. Soudu odvolacímu i dovolacímu stěžovatel vytýká, že se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly se všemi námitkami, které v opravných prostředcích uplatnil.

IV.

Zásadní námitkou stěžovatele je tedy nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, vyvozenými skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry.

Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkčně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
V.

Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v celém rozsahu již v odvolání a ve třech dovoláních, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.

Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.

Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 17. 8. 2006 o prvním dovolání stěžovatele podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005 námitky stěžovatele týkající se skutkových zjištění shledal částečně důvodnými a vytkl odvolacímu soudu, že provedl fakticky změnu skutkových zjištění odchylných od zjištění okresního soudu, aniž by svůj odlišný skutkový závěr vyjádřil ve skutkové větě, které by pak odpovídala i právní věta. Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a uložil soudu, aby v novém řízení zaměřil svou pozornost na objasnění rozhodných skutečností týkajících se výše způsobené škody.

Po vrácení věci Krajský soud v Praze doplnil dokazování, znovu zhodnotil všechny důkazy ve věci provedené a dospěl k závěru, že i když ze zadlužené společnosti Elpromont Příbram na společnost E-instalace Třebíč a následně na Elpromont Praha byla vyvedena aktiva v hodnotě 19 037 619,- Kč, pouze majetek v hodnotě 10 455 830,40 Kč mohl být použit k uspokojení pohledávek věřitelů. Tento skutkový závěr promítl do upřesnění skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku ze dne 5. 12. 2006.

I proti druhému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání [§ 265e odst. 1 písm. d), g) tr. ř.], ve kterém opakoval námitky uvedené v prvním dovolání a dále namítl, že veřejné zasedání o odvolání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ač pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky.

Usnesením ze dne 6. 2. 2008 Nejvyšší soud opětovně zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, avšak toliko ve vztahu ke stěžovateli a pouze z toho důvodu, že postupem uvedeného soudu, který konal veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, došlo u něho k porušení § 233 odst. 2 tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny. Naproti tomu námitky, jež stěžovatel uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265e odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že Krajský soud v Praze v rámci nového projednání odvolání stěžovatele i spoluobžalovaného respektoval závazné pokyny dovolacího soudu, provedl (resp. zopakoval) důkazy, jejichž obsah tvoří podklad pro nezbytná zjištění otázek hodnoty zcizovaného majetku i výše škody, jež stěžovatelem a spoluobžalovaným byla způsobena poškozeným věřitelům a svým výrokem o vině modifikoval skutek a jednoznačně vyjádřil v jeho popisu okolnosti významné pro právní posouzení. Velmi podrobně a přezkoumatelným způsobem se dovolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal i se závěrem, že zjištěným jednáním stěžovatele došlo k naplnění všech zákonných znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným.

Odvolací soud po vrácení věci znovu nařídil veřejné zasedání, vyrozumění o jeho konání dne 29. 4. 2008 bylo stěžovateli doručeno tak, že zákonná lhůta k přípravě podle § 233 odst. 2 tr. ř. byla zachována. Stěžovatel však svoji neúčast na tomto jednání prostřednictvím svého obhájce omluvil, takže nové veřejné zasedání bylo provedeno v jeho nepřítomnosti.

Krajský soud v Praze po opakovaném zhodnocení provedených důkazů dospěl ke stejným závěrům jako v předchozím rozhodnutí ve věci samé ze dne 5. 12. 2006. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2008 čj. 10 To 84/2008-3018 uznal stěžovatele znovu vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří roků. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání, znovu velmi podrobně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil skutková zjištění vztahující se k hodnotě té části majetku, který byl vyveden z předlužené společnosti Elpromont Příbram a který mohl být použit k uspokojení věřitelů, zabýval se i posuzováním cen uvedených ve smlouvě o převodu aktiv a pasiv. Zákonným způsobem odůvodnil rovněž právní kvalifikaci prokázaného jednání, včetně zdůvodnění splnění podmínek § 88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby.

Stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uplatnil konkrétní námitky v podstatě totožné s námitkami, které uvedl ve druhém dovolání ve vztahu ke shodnému dovolacímu důvodu. Opětovně požadoval především přezkoumání výše pohledávek věřitelů, jejichž uspokojení mělo být zkráceno, a zjištění reálné hodnoty majetku, který byl z jeho společnosti vyveden, a to s tím, že převáděný majetek měl být oceněn podle § 89 odst. 12 tr. zák. Namítal, že odvolací soud smlouvu o odkoupení aktiv a pasiv hodnotil na jedné straně jako fingovanou a na druhé straně při určení hodnoty převáděného majetku vycházel z cen v této smlouvě dohodnutých. Dále uvedl, že dle znalkyně (přibrané v jiné trestní věci) měl být již v roce 2001 podán návrh na konkurs společnosti Elpromont Praha.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1523/2008 dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s ohledem na zákonné vymezení podmínek pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nemohl zabývat tou částí dovolání, v níž stěžovatel projevil nesouhlas s rozsahem a obsahem dokazování a způsobem, jakým soudy důkazy hodnotily. Co se týče opakovaně uplatněné právně relevantní námitky - způsob stanovení výše škody - konstatoval Nejvyšší soud, že s touto námitkou se již podrobně vypořádal ve svém usnesení ze dne 6. 2. 2008 a zdůraznil, že je vázán vlastním právním názorem vysloveným v téže trestní věci, odlišný způsob vyjádření se k určení výše škody nepřichází proto v úvahu a na odůvodnění předcházejícího usnesení odkázal. Nad rámec tohoto odůvodnění se vypořádal s námitkou stěžovatele, jíž se domáhal určení výše škody podle § 89 odst. 12 tr. zák. K námitce týkající se případného návrhu na prohlášení konkursu společnosti Elpromont Praha uvedl, že pro právní úvahy o naplnění zákonných znaků příslušné skutkové podstaty je rozhodující skutkový stav v době spáchání trestného činu a ke skutečnostem nastalým po jeho dokonání již orgány činné v trestním řízení zásadně přihlížet nemohou, přičemž v daném případě byl trestně stíhaný skutek spáchán v roce 1998, kdežto konkursní řízení přicházelo v úvahu až v roce 2001, takže další podnikání stěžovatele v nově založené společnosti nemohlo ovlivnit trestnost činu, pro který bylo vedeno předmětné trestní řízení.

Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatele, které se vztahují k důkaznímu řízení, ke skutkovým zjištěním a z nich vyvozeným právním závěrům, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, se zákonným způsobem soud odvolací a opakovaně soud dovolací již vypořádaly a své závěry v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat a na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu ze dne 6. 2. 2008 a 17. 12. 2008 odkazuje.

VI.

Pokud se týká námitky stěžovatele, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, Ústavní soud odkazuje na své stanovisko (nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000 N 122/23 SbNU 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti obecné soudy v dané věci dostály. Odvolací soud v napadeném rozsudku rozvedl, z jakých důvodů považoval neprovedené za nadbytečné (str. 12 rozsudku sp. zn. 10 To 84/2008) a tento postup odvolacího soudu akceptoval i Nejvyšší soud (str. 5 usnesení sp. zn. 5 Tdo 1497/2007). Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty.

Neopodstatněnou shledal Ústavní soud i námitku stěžovatele týkající se porušení zásady totožnosti skutku, pro který bylo vedeno trestní řízení. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na svoji ustálenou judikaturu a zejména na usnesení sp. zn. I. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261), ve kterém mj. konstatoval: "V českém trestním právu platí obžalovací zásada, která určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby. Tato zásada je promítnuta v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžaloba pak může být podle § 176 odst. 2 tr. ř. podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění (od 1. 1. 2002 pro který bylo zahájeno trestní stíhání). Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. ..... Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. ..... Totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní."

V dané trestní věci je možno konstatovat, že vylíčení skutkových okolností, tj. jednání stěžovatele a spoluobžalovaného L. M. a následku jejich jednání, ve sdělení obvinění ze dne 27. 9. 2001 a v žalobním návrhu se shoduje. V obžalobě jsou pouze navíc ve skutkové větě konkretizováni všichni věřitelé předlužené obchodní společnosti, kterážto konkretizace při zahájení trestního stíhání nebyla samozřejmě možná. Z pohledu shora rozvedených závěrů týkajících se zachování totožnosti skutku, nejsou pochybnosti o tom, že skutek popsaný v žalobním návrhu je totožný se skutkem, pro který bylo sděleno obvinění. Porušení zásady zachování totožnosti skutku v poměru mezi sdělením obvinění a obžalobou stěžovatel ani nenamítá. Stěžovatel uplatňuje námitku, že nebyla zachována totožnost skutku mezi shodným žalobním návrhem a rozsudkem soudu prvního stupně (zrušeným odvolacím soudem) a napadeným rozsudkem odvolacího soudu. V této souvislosti je třeba uvést, že soud druhého stupně v rozsudku ze dne 5. 12. 2006 upřesnil znění skutkové věty v tom směru, že snížil hodnotu převedeného majetku, který mohl být použit k uspokojení pohledávek věřitelů z částky 19 037 619,- Kč na "při nejmenším majetek v celkové výši 10 455 830,40 Kč", a vyjádření následku jednání "čímž zmařili pohledávky věřitelů" doplnil slovem "částečně" a toto znění skutkové věty převzal i do výroku o vině odsuzujícího rozsudku ze dne 29. 4. 2008. Obě tyto změny, provedené ve shodě s výsledky dokazování v průběhu soudního řízení, v žádném případě nezměnily podstatu popisu skutkových okolností, tj. jednání a následku, obsažených ve sdělení obvinění a v obžalobě. Je třeba zdůraznit, že upřesnění skutkové věty je změnou výhradně ve prospěch stěžovatele, jednání i následek, pro které byl stěžovatel uznán vinným, jsou svým rozsahem užší, než byly skutkové okolnosti žalované a v žádném případě se doplnění skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku nedotklo totožnosti skutku, o kterém bylo rozhodováno. Zásada zachování totožnosti skutku v průběhu celého trestního řízení tudíž byla respektována.

K námitce stěžovatele, že pro zahájení trestního stíhání v dané trestní věci byl nedostatek podkladů a jednání popsané ve sdělení obvinění nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, konstatuje Ústavní soud, že v současném stadiu posuzované věci přezkum sdělení obvinění nepřichází v úvahu. Pouze pro úplnost uvádí, že Ústavnímu soudu obecně nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do výlučné pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (viz nález sp. zn. III. ÚS 511/02 N105/30 SbNU 471). Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho skončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu, což se v posuzované věci stalo.

VII.

Ústavní soud konstatuje, že v dané věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy mimořádnou pozornost. Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Ústavní soud se ztotožňuje i se závěrem Nejvyššího soudu obsaženým v jeho třetím rozhodnutí, dle kterého v předmětné věci nebyl shledán extrémní nesoulad mezi vyvozenými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, jenž by zcela výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění opravňoval. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v posuzované věci dospěly. Nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu zjednaného pravomocnými rozhodnutími obecných soudů.

VIII.

Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2009

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.