IV. ÚS 881/10
IV.ÚS 881/10 ze dne 26. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. T. M., právně zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Čechovský & Václavek a partn., Praha 1, Václavské nám. 21, směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. prosince 2009, č.j. 37 Nt 73/2009-32, a Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2010, č.j. 44 To 14/2010-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky pro podání ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na osobní svobodu, zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž právo na presumpci neviny do pravomocného rozhodnutí soudu, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.

Citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6, byla stěžovatelka vzata do vazby. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta stížnost všech obviněných, včetně stěžovatelky, proti vzetí do vazby.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle a podrobně uvedla, v čem mělo spočívat pochybení obecných soudů, které rozhodovaly o její vazbě. V podstatné části ústavní stížnosti pak dovozuje absenci konkrétních okolností, pro které by existovala důvodná obava z naplnění některého vazebního důvodu, neboť jednání, pro které je stíhána, není trestným činem. Odkázala přitom na směrnici Rady Evropy 2002/90/ES, dále na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 či sp. zn. III. ÚS 103/99. Závěrem obsáhlého rozboru situace stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

K ústavní stížnosti se, na základě výzvy, vyjádřil za účastníka řízení - Obvodní soud pro Prahu 6, předseda senátu 37 Nt, který Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatelka byla dne 7. dubna 2010 z vazby propuštěna. Dále odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že je přesvědčen o důvodnosti trestního stíhání. Při rozhodování o vazbě se soud prvého stupně zabýval důvodností vazby pro každého z obviněných samostatně a na základě toho rozhodl. Ve stručnosti odkázal na spisový materiál, který Ústavnímu soudu k věci poskytnul. Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako nedůvodnou.

Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 44 To. Ta konstatovala, že stížnostní soud se zabýval v podstatě shodnými námitkami, jaké jsou předloženy v ústavní stížnosti. Protože se s nimi soud vypořádal v napadeném usnesení, plně na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázala a navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.

Uvedená vyjádření nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 73/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla, v čem měl citovaný zásah spočívat.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjádřil princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností.

Jak je ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 patrné, podstatná část ústavní stížnosti, mimo konstatování zásahu a výčtu zaručených práv, je doslovným přepisem (včetně chyb a nepřesností) stížnosti ze dne 22. prosince 2009 (č.l. 76), kterou stěžovatelka brojila proti rozhodnutí soudu prvého stupně o vzetí do vazby. Stěžejní námitkou pak byla polemika stěžovatelky, zda její jednání je či není trestným činem. Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze se těmito námitkami zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal.

Podle judikatury Ústavního soudu je výklad konkrétních skutečností, odůvodňujících rozhodnutí o umístění, resp. o ponechání ve vazbě, především věcí obecných soudů. Ty musí, při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení, posoudit, zda jejich rozhodnutí je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Vazbu je nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení.

Rozhodování o vazbě probíhá paralelně s řízením ve věci samé, přičemž shledají-li soudy, že jednání, pro které je obviněný stíhán, není trestným činem, adekvátně rozhodnou i o případné vazbě. V průběhu řízení samotného je posuzování naplnění znaků trestného činu hlavním předmětem činnosti soudu, přičemž podle čl. 39 Listiny jen zákon (trestní) stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Jak již výše zmíněno, stěžovatelka byla z vazby propuštěna. Je tedy zjevné, že obecné soudy posuzovaly okolnosti vazby důsledně a v souladu s procesními předpisy, takže v okamžiku, kdy pominuly vazební důvody, vydaly rozhodnutí o propuštění stěžovatelky z vazby. Rozhodnutí, jimž byla stěžovatelka dříve vzata do vazby, resp. jímž bylo vzetí do vazby potvrzeno jako správné, neshledal Ústavní soud jako způsobilé zkrátit stěžovatelku v jejích zaručených právech naříkaným způsobem.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.