IV. ÚS 879/17
IV.ÚS 879/17 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Moravské náměstí 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016 č. j. 6 Tdo 1638/2016-29, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2016 č. j. 5 To 291/2016-224 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2016 č. j. 7 T 15/2016-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a na základě odvolání státního zástupce mu byl ještě uložen trest zákazu činnosti na dobu dvou let. Stěžovatel navrhuje také zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že k jeho odsouzení za uvedené trestné činy došlo v podstatě pouze na základě výpovědi poškozeného. Podle jeho názoru trestní soudy nerespektovaly princip in dubio pro reo a nevypořádaly se s existujícími pochybnostmi o jeho vině. Některé úvahy trestních soudů považuje za nepodložené spekulace, poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozeného a jednoho ze svědků, který měl svou výpovědí potvrzovat verzi poškozeného, a zdůrazňuje výpověď jiného svědka podporující naopak jeho verzi rozhodných událostí. Stěžovatel dále namítá, že v řízení byl nepřípustně proveden důkaz rekognicí, neboť poškozený si ještě před jejím provedením vyhledal stěžovatelovy fotografie na sociální síti Facebook, takže znal jeho podobu ještě před samotnou realizací rekognice. Podle stěžovatele také v rámci odvolacího řízení rozhodoval nesprávně obsazený senát, protože v den veřejného zasedání o odvolání byl před jednací síní na rozpisu uveden senát v jiném složení, než v jakém pak skutečně rozhodoval.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Výše uvedené námitky, směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.

Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).

V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozeného, podporovaná dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů poměrně běžná, a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13).

Již nalézací soud pečlivě vyhodnotil všechny provedené důkazy a své hodnocení srozumitelně vyložil v odůvodnění rozhodnutí. Jeho argumentace je zcela racionální a žádná z jeho úvah nemá povahu pouhé spekulace, jak tvrdí stěžovatel. Nalézací soud se přiklonil k verzi událostí, kterou ve svém svědectví prezentoval poškozený, na základě dalších, korespondujících důkazů a ve výpovědi stěžovatele a svědka podporujícího jeho verzi identifikoval významné rozpory. Odůvodnění skutkových i právních závěrů nalézacího soudu považuje Ústavní soud za důkladné a podrobné, a proto na ně odkazuje (č. l. 6-8). Odvolací soud se následně pozorně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a dále doplnil a prohloubil odůvodnění skutkových závěrů, včetně úvah vztahujících se k hodnocení provedených důkazů (srov. č l. 5-9). Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele, že v daném případě přetrvaly takové pochybnosti o rozhodujících skutečnostech, kvůli kterým by bylo nezbytné aplikovat princip in dubio pro reo.

Pokud jde o námitky týkající se použitelnosti rekognice prováděné poškozeným, Ústavní soud sdílí názor trestních soudů, že stěžovatelem uváděná výhrada, totiž že poškozený si před provedením rekognice vyhledal fotografie stěžovatele na sociální síti Facebook, nemá zásadní vliv na zákonnost rekognice. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 6) a dodává, že pokud se svědek provádějící rekognici dopředu seznámí s podobou rozpoznávané osoby na fotografii, nevylučuje to provedení rekognice, avšak je třeba vzít tuto skutečnost v potaz při jejím hodnocení. V posuzované věci rekognice ostatně nehrála stěžejní roli, neboť stěžovatel byl identifikován primárně na základě výpovědi svědkyně Gottwaldové, která jej znala již z dřívějška, jak ostatně stěžovatel sám přiznává.

Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se údajně nesprávného složení senátu odvolacího soudu pak Ústavní soud pouze uvádí, že rozpis věcí a složení senátu, který bývá umístěn před jednací síní, má pouze informativní význam a není nijak závazný. Složení senátu musí být v souladu s rozvrhem práce příslušného soudu, přičemž ani stěžovatel netvrdí, že by tomu v posuzované věci bylo jinak.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.