IV. ÚS 878/10
IV.ÚS 878/10 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 66/2007-720 ze dne 7. 1. 2010, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Ko 107/2006-683 ze dne 31.8.2006, a proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. K 28/93-665 ze dne 12.4.2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dnem 26. 3. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost postupně doplněná tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v Preambuli Ústavy, dále pak v čl. 2, v čl. 10 Ústavy, v čl. 4 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy se totiž ujednotily v názoru, že nelze stěžovateli jako správci konkurzní podstaty uznat jako náklad spojený s udržováním a správou konkurzní podstaty výdaje ve výši 700.000,- Kč; tato částka přitom představovala platbu, kterou správce konkurzní podstaty poskytl obchodní společnosti na základě smlouvy o odborné pomoci. Soudy totiž - schematicky vysvětleno - vyšly z toho, že stěžovatel jako správce konkurzní podstaty musel při výkonu této funkce postupovat s péčí řádného hospodáře, což se projevovalo i při hospodaření s prostředky vynakládanými na správu konkurzní podstaty. Stěžovatel pak v této souvislosti svoji stížnostní argumentaci staví na tom, že ona odborná pomoc zmíněné obchodní společnosti byla nutná, tedy ve svém důsledku konvenovala povinnosti řádného hospodáře ze strany stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.

Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelova argumentace se částečně míjí s myšlenkovou linií, skrz niž na celou věc nahlížely obecné soudy. Těžiště případu totiž netkví v tom, že by správce konkurzní podstaty nemohl při své činnosti využívat poradenských služeb externích subjektů a za to jim poskytovat na vrub konkurzní podstaty odměnu, ale v tom, že využití takovýchto služeb spojených pro konkurzní podstatu s výdaji musí být opodstatněné a podléhá souhlasu (respektive posouzení) konkurzního soudu a věřitelského výboru. Stěžovatel přitom v řízení před obecnými soudy neprokázal zejména důvodnost a efektivnost takové externí spolupráce.

Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.