IV. ÚS 866/17
IV.ÚS 866/17 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti ALPINE Bau CZ a.s. sídlem Jiráskova 613/13, Krásno nad Bečvou, Valašské Meziříčí, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. 15 Nc 8/2016-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že nesouhlas Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, s postoupením věci Obvodním soudem pro Prahu 8 sp. zn. 27 C 478/2014 je důvodný. Dovolací řízení bylo zastaveno z důvodu nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí krajského soudu podle § 105 odst. 3 o. s. ř.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 8 k námitce stěžovatelky, jako jedné ze žalovaných, usnesením ze dne 25. 9. 2015 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, jako soudu místně příslušnému. Postup podle § 105 odst. 1 a 2 o. s. ř. odůvodnil s poukazem na ustanovení § 84 o. s. ř. a § 85 odst. 3 o. s. ř. adresou sídla stěžovatelky, které se nachází v obvodu působnosti Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí. Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí s postoupením věci nesouhlasil a podle § 105 odst. 3 o. s. ř. ji předložil k rozhodnutí nadřízenému soudu. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s názorem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, že v případě místní příslušnosti na výběr dané podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. náleží volba místně příslušného soudu žalobci, který ji provede tím, že u některého ze soudu, jež přicházejí v úvahu, podá žalobu. V projednávané věci se žalobce domáhal náhrady majetkové újmy, která mu vznikla protiprávním jednáním žalovaných, a to porušením kontraktační povinnosti k uzavření smlouvy o dílo, v jehož důsledku se majetek žalobce zmenšil s tím, že újma vznikla a existuje v jeho sídle. Vzhledem k tomu, že žalobou byl uplatněn nárok na náhradu újmy, je ve věci aplikovatelné ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., a proto byl žalobce v rámci místní příslušnosti dané na výběr oprávněn zvolit jako místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 8, tedy obvodní soud, v jehož obvodu se nachází jeho sídlo.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčena, že nebyly splněny podmínky pro podání žaloby u jiného, než obecného soudu žalovaného (stěžovatelky). Místo vzniku újmy a místo její následné existence či její projevy podle stěžovatelky nejsou právně významné skutečnosti. Žalobce neuvedl, že by se stěžovatelka dopustila protiprávního jednání v sídle žalobce. Pokud žalobce protiprávní jednání stěžovatelky a ostatních žalovaných spatřuje v neposkytnutí součinnosti při uzavírání smlouvy o dílo, pak se tohoto jednání žalovaní museli dopustit v sídle některého z těchto žalovaných. Ke skutečnosti, která by zakládala právo žalobce na náhradu jeho újmy, by tak došlo v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí.

Postup zvolený soudy by v případech žalob na náhradu škody de facto umožnil žalobcům absolutní volnost k určení místní příslušnosti, což by vedlo k situaci, kdy žalobce uvede v žalobě nepravdivé tvrzení ohledně místa vzniku škody za účelem zahájení řízení u místně příslušného soudu, který je pro něj přijatelnější či z jakéhokoliv důvodu příznivější.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že ústavní stížnost považoval - navzdory rozhodnutí Nejvyššího soudu o zastavení řízení - za podanou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel se řídil poučením krajského soudu o možnosti dovolání podat.

Ústavní soud poté posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů ohledně určení místní příslušnosti Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

Ústavní soud ověřil, že Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, i Krajský soud v Ostravě se s námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) vypořádaly a svá rozhodnutí s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 3298/2014) podrobně a srozumitelně odůvodnily. Zdůraznily, že při určení podmínek pro aplikaci volby místní příslušnosti ve smyslu § 87 o. s. ř. je třeba vycházet ze žalobních tvrzení. Pokud žalobce tvrdil, že skutečnost zakládající jeho právo na náhradu škody vznikla v jeho sídle, pak jeho volba místně příslušného soudu založená na uvedeném tvrzení nemůže být v této fázi řízení, kdy soud zkoumá z vlastní iniciativy či k námitce účastníka pouze svou místní příslušnost, zpochybněna procesní obranou žalovaných z hlediska věcného. Rovněž poukázaly na judikaturu Soudního dvora EU odpovídající úmyslu zákonodárce vyplývajícímu z důvodové zprávy k zákonu č. 99/1963 Sb., pokud jde o posuzované ustanovení § 87 o. s. ř.

Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.