IV. ÚS 864/13
IV.ÚS 864/13 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. P., t.č. ve výkonu trestu ve Věznici v Ostrově nad Ohří, právně zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2012, č.j. 2 T 1/2011-416, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č.j. 2 To 62/2012-508, a Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, č.j. 4 Tdo 1497/2012-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavci 2, v čl. 36 odstavci 1, v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž v čl. 90 Ústavy a v čl. 6 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2011, č.j. 2 T 1/2011-285, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odstavce 1 a 4 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků do věznice s ostrahou. Poškozená byla se svými nároky odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012, č.j. 2 To 93/2011-346 byl napadený rozsudek zrušen a věc byla Městskému soudu v Praze vrácena. Následně byl výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odstavce 1 a 4 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků do věznice s dozorem. Poškozená byla se svými nároky znovu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele a jeho manželky proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesení odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci nalézací soud vůbec nezkoumal skutečnosti významné pro posouzení subjektivní stránky trestného činu; soud pouze konstatoval, že stěžovatel musel předpokládat, že jeho jednáním může dojít ke smrtelnému následku, a to aniž by vzal v úvahu námitky stěžovatele. Podle znalců byl pád poškozeného bez cizího zavinění označen jako možný, avšak raritní, extrémní, nestandardní a výjimečný. Stěžovatel má za to, že nemohl reálně předpokládat takové okolnosti, které i znalci posoudili jako ojediněle možné.

Dále stěžovatel poukázal na fakt, že souzeného jednání se dopustil v roce 2003, kdy byl osobou netrestanou a jednalo se o jeho první střet se zákonem. Nesprávné jsou proto závěry soudu o tom, že v minulosti uložené výchovné tresty se minuly účinkem. Stěžovatel má rovněž za to, že nelze téměř po 10 letech od spáchání trestného činu uložit trest odnětí svobody v trvání osmi let, který je v daném případě čirou represí, neboť se jedná o nejpřísnější zákonem předvídanou sankci. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 1/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ze spisu Městského soudu v Praze se podává, že 21. srpna 2003 došlo k setkání stěžovatele s manželským párem turistů z Tchaiwanu, při němž se stěžovatel pokusil vytrhnout poškozenému fotoaparát. Po krátkém přetahování se se jej zmocnil, přičemž poškozený, v souvislosti s přetahováním se se stěžovatelem, upadl na zem. Pádem si přivodil zranění, neslučitelná se životem, jimž dne 24. srpna 2003 podlehl. Teprve v roce 2010 se vzorky DNA, získané na místě činu, podařilo ztotožnit s DNA stěžovatele, následně bylo zahájeno trestní stíhání a stěžovatel byl odsouzen. Stěžovatel přiznal kontakt s poškozeným, odmítal však vinu na jeho smrti. Svůj nesouhlas založil na tom, že s pádem poškozeného neměl co do činění, neboť poškozený upadl zcela sám. Dle znaleckého posudku byl pád poškozeného natolik nestandardní, že jeho důsledky jsou zcela netypické a neočekávatelné, a tedy není možno shledat ve věci naplnění subjektivní stránky trestného činu. Tento znalecký posudek, vyhotovený po prvním odsuzujícím rozsudku a doručený společně s odvoláním, vedl k tomu, že odvolací soud vrátil věc soudu nalézacímu k novému řízení. Současně dal vrchní soud pokyn vyslechnout poškozenou, jejíž jediný výslech byl proveden bezprostředně po trestném činu v roce 2003. S ohledem na okolnosti případu se ale ani v novém řízení nepodařilo zajistit přítomnost poškozené u soudního jednání, takže na Městském soudu v Praze tedy bylo vyjasnit rozpor mezi znaleckými posudky. Původní (lékařský) znalecký posudek (pitevní protokol - č.l. 46 - 57) popsal příčiny vzniku zranění, které vedlo ke smrti poškozeného; druhý znalecký posudek (č.l. 321 - 335) popisoval forenzně biomechanickou nemožnost, že by k popsanému pádu mohlo dojít. Nalézací soud zhodnotil předložené důkazy a dospěl k závěru, že podmínky pokusů při zpracování znaleckého posudku nereflektují veškeré možnosti pádu poškozeného, a tedy v zásadě nevylučují pád a vznik zranění způsobem, který popsal lékařský znalecký posudek. Konečně i znalec na forenzní biomechaniku připustil, že ke zranění mohlo dojít, způsobem popsaným v prvním posudku, který je sice ojedinělý, nicméně možný. Soud se tedy řádně vypořádal s argumentací stěžovatele a rovněž vysvětlil, co jej vedlo k rozhodnutí o trestu, jakými úvahami byl veden při ukládání druhu a výše trestu. Zohlednil i okolnost, že od spáchání činu uběhla delší doba, že v době jejího spáchání bylo stěžovateli 19 let a že v té době nebyl ještě soudně trestán, což v souhrnu vedlo k uložení trestu pod spodní hranicí dané trestní sazby.

Nalézací soud zhodnotil veškeré provedené důkazy samostatně i ve vzájemném souhrnu, tak jak mu to ukládá trestní řád. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit (nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování Městský soud v Praze přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Nalézací soud své úvahy vyjádřil v odůvodnění rozsudku zákonným způsobem a z odůvodnění je také patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou.

Ani odvolací soud neshledal v rozhodnutí Městského soudu v Praze pochybení a se závěry nalézacího soudu se ztotožnil, včetně posouzení přiměřenosti uloženého trestu. Nejvyšší soud se rovněž dostatečně zabýval námitkami stěžovatele a srozumitelně a přezkoumatelně uvedl důvody pro odmítnutí dovolání.

Stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Námitky stěžovatele byly založeny na prostém nesouhlasu se závěry soudů. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.