IV. ÚS 863/17
IV.ÚS 863/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti O. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Janou Martinů, advokátkou se sídlem v Klášterci nad Ohří, Zahradní 253, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, č. j. 8 Tdo 47/2017-21, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. srpna 2016, č. j. 5 To 390/2015-189, a proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. srpna 2015, č. j. 25 T 111/2015-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let do věznice s dozorem. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl, následné dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.

Podle stěžovatele soudy rozhodly, aniž by odstranily nedostatky ve skutkovém zjištění, a tím i ve svých právních závěrech. Soudy nedostatečně zkoumaly věrohodnost výpovědi poškozeného, důkazy nebyly hodnoceny volně při zachování presumpce neviny a současném porušení zásady in dubio pro reo, podle které, existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného; vysoký stupeň podezření není sám osobě dostačující. Stěžovatel popsal rozpor ve výpovědi poškozeného bezprostředně po ohlášení trestného činu a při hlavním líčení, uvedl, že soudy nepřihlédly k výpovědím svědků vyvracejícím výpověď poškozeného, neprokázaly motiv stěžovatele ani to, kdo konflikt skutečně vyvolal. Také Nejvyšší soud uvedená pochybení v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně přehlédl.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nepřezkoumává celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nepřehodnocuje dokazování soudů; na procesní postup soudů reaguje jen tehdy, pokud při použití trestně-procesních předpisů zasáhly ústavně zaručená základní práva stěžovatele - to však v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Stěžovatel sice namítá porušení svých zaručených práv obecnými soudy, fakticky však Ústavnímu soudu předložil alternativní verzi setkání s poškozeným, podle které to byl právě stěžovatel, kdo měl být napaden. Podle jeho přesvědčení měly soudy k jeho námitkám přihlédnout, měly mít dostatečné pochybnosti a měly věc posoudit jinak.

Podle Ústavního soudu však měly soudy dostatek podkladů pro rozhodnutí věci, nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu k tomu, aby při volném zhodnocení důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o vině stěžovatele a naplnění konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Postupem soudů nebyla porušena presumpce neviny ani zásada in dubio pro reo. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaké sankce lze za jeho spáchání uložit; soudy postupovaly v souladu s právními předpisy, a proto nelze v jejich postupu shledat tvrzené pochybení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou novou námitku, kterou by se již dříve soudy zabývaly. Nejvyšší soud se v souladu s čl. 4 Ústavy ČR, podle které jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tvrzeným zásahem zabýval a také s odkazem na judikaturu Ústavního soudu správně vyhodnotil, že v řízení stěžovatel nebyl zkrácen ve svých právech. Na jeho rozhodnutí může Ústavní soud zcela odkázat.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.