IV. ÚS 853/17
IV.ÚS 853/17 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti ALCO CONTROLS, spol. s r.o. se sídlem Kolín IV, K Dílnám 843, zastoupené Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Kutnohorská č. 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2017 č. j. 23 Cdo 5911/2016-417 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016 č. j. 4 Cmo 64/2015-377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl změněn v její neprospěch rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 1. 10. 2014 č. j. 38 Cm 43/2011-329, kterým bylo původně žalobě na zaplacení částky 2 568 258,- Kč s příslušenstvím vyhověno. Dále požaduje zrušení rovněž uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelka považuje rozhodování soudu II. stupně za krajně nepředvídatelné, nepřesvědčivé a porušující právní jistotu účastníků řízení. Vrchní soud totiž v rozporu s počátečním právním názorem, že stěžovatelka neposkytovala vedlejšímu účastníku součinnost a z tohoto důvodu bude v odvolacím řízení neúspěšná, na závěr rozhodl, že nárok stěžovatelky je promlčen z důvodu nedostatku písemné formy dodatku ke smlouvě o dílo. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní závěry byly výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a s principy spravedlnosti. Rovněž poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1264/11.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavnímu soudu proto nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelky ohledně nepředvídatelnosti a nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vrchní soud se argumentací stěžovatelky (v podstatě shodnou jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěl k závěru o promlčení nároku. Otázka možného promlčení nároku přitom byla nadnesena od počátku řízení, resp. byla jedním ze stěžejních protiargumentů žalovaného, který ji uplatňoval v průběhu řízení i při závěrečném vyjádření před vynesením prvostupňového rozhodnutí. Vrchní soud pak účastníky řízení poučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. v tom smyslu, že námitku promlčení považuje za relevantní, přičemž tvrzení stěžovatelky ohledně překvapivosti tohoto závěru - právě s ohledem na včasné vznesení námitky promlčení a důkazy ji prokazující - neakceptoval. Námitka promlčení pro stěžovatelku nemohla být překvapivá, v průběhu řízení s ní byla seznámena a měla možnost ji případně vyvrátit. Vrchní soud poukázal na to, že odstoupení stěžovatelky od smlouvy bylo žalovanému doručeno až dne 13. 10. 2006, ačkoliv termín plnění byl stanoven na 26. 6. 2006. V řízení nebyla prokázána existence dohody o pokračování smluvního vztahu, která by nadto musela být písemná.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ani v projednávané věci, kdy předmětem řízení u civilních soudů byl typický obchodní spor o zaplacení sporné částky, se Ústavní nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí, nahrazovat úvahy soudů vlastními a přehodnocovat řádně odůvodněné závěry, a to i kdyby se s nimi v rovině podústavního práva neztotožňoval.

Poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 1264/11 Ústavní soud považuje za nepřípadný. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných řízeních nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.