IV. ÚS 851/13
IV.ÚS 851/13 ze dne 15. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Marcelou Hřebíčkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 č. j. 21 Cdo 726/2012-91, výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2011 č. j. 49 Co 194/2009-62 a proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 3. 2009 č. j. 4 C 10/2008-43 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2011 č. j. 49 Co 194/2009-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení práva na právní pomoc a rovnost účastníků řízení, zaručených čl. 37 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů ve výše navrhovaném rozsahu.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 5. 3. 2009 č. j. 4 C 10/2008-43 zamítl žalobu stěžovatele proti společnosti Modia, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), o omluvu a zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se touto žalobou domáhal po vedlejší účastnici satisfakce ve formě omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích vzhledem k diskriminačnímu jednání vedlejší účastnice vůči jeho osobě z důvodu věku v souvislosti s nepřijetím stěžovatele do pracovního poměru u vedlejší účastnice. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 č. j. 49 Co 194/2009-62 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2012 č. j. 21 Cdo 726/2012-91 odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve vytýká napadenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2011 č. j. 49 Co 194/2009-54, že odvolací soud tímto rozhodnutím zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů k ochraně jeho zájmů v dotčeném řízení, ačkoliv dle názoru stěžovatele pro to byly splněny podmínky dané ustanovením § 30 o. s. ř. a z povahy sporu bylo zřejmé, že se jedná o věc složitější, byť stěžovatel v dané věci neuplatnil žádost o ustanovení zástupce pro dané řízení u soudu prvního stupně. Stěžovatel má za to, že ochrana jeho zájmů v daném řízení ustanovení zástupce z řad advokátů vyžadovala. Stěžovatel v této souvislosti dále namítá nesprávné poučení ze strany soudu prvního stupně, že v odvolacím řízení nelze navrhovat důkazy, kdy soud tak zcela opominul poučení ve vztahu k ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel také nebyl nalézacím soudem poučen, že má v řízení procesní povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Tímto postupem obecných soudů tak bylo porušeno právo stěžovatele na právní pomoc, spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.

4. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nebyla řádně odůvodněna. V hodnocení skutkových zjištění chyběla některá fakta, která byla stěžovatelem tvrzena a v řízení pak vyšla najevo. Soudy však tato fakta nezhodnotily a ani dostatečně neodůvodnily, proč je považovaly za nepodstatné. Na druhé straně soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, která považovaly za nesporné, ač nevyplynuly z provedených důkazů, a neodůvodnily, na základě čeho k těmto skutkovým zjištěním dospěly. Na takto nedostatečně odůvodněných skutkových zjištěních soud prvního stupně a pak i odvolací soud postavily odůvodnění svých rozhodnutí. Toto porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nalézacím a odvolacím soudem se pak projevilo i v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů v rozsahu shora uvedeném zrušil.
II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 4 C 10/2008.

6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu a po vzetí v úvahu všech stěžovatelem předložených tvrzení Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že došlo k jím tvrzenému porušení jeho základních práv.

7. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v podaném odvolání a dovolání, a s níž se již odvolací soud, a taktéž dovolací soud, ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, nepřísluší.

8. Podstatou ústavní stížnosti jsou stěžovatelovy námitky ke zjišťování skutkového stavu obecnými soudy, k hodnocení provedených důkazů a k celkovému odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. K tomu Ústavní soud uvádí, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. V případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995).

9. Jak Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí obecných soudů a připojeného spisového materiálu, bylo v posuzované věci provedeno dokazování opravňující soudy rozhodnout. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud libovůli v postupu obecných soudů, jež by svědčila o porušení základních práv a svobod stěžovatele a odůvodňovala jeho zásah, neshledal. Zejména odvolací soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatele k důkaznímu řízení. Podrobně vyložil příslušná ustanovení zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 20. 12. 2007, vztahující se k diskriminaci při uplatňování práva na zaměstnání. Při hodnocení skutkových okolností odvolací soud zdůraznil, že pokud stěžovatel namítal, že byl oproti ostatním uchazečům o danou pracovní pozici znevýhodněn způsobem představujícím přímou nebo nepřímou diskriminaci, měl tyto skutečnosti skutkově vymezit. Ostatní uchazeči nebyli ostatně rovněž na danou pozici přijati, tato zůstala neobsazena a následně byla zrušena.

10. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým způsobem vyložily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a učiněných právních závěrech řídily. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích (viz č. l. 45-46, 63-64), považuje Ústavní soud za logickou a srozumitelnou a učiněné právní závěry neshledal nepřiměřené či extrémní nebo svévolné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, které by přisvědčovaly jím tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

11. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rovněž usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2011 č. j. 49 Co 194/2009-54, kterým soud zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů k ochraně jeho zájmů v dotčeném řízení, pak Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Brně jde o návrh podaný stěžovatelem po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud se proto touto stěžovatelovou námitkou nemohl zabývat. Stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti dále namítá nesprávné poučení ze strany soudu prvního stupně v tom smyslu, že v odvolacím řízení nelze další důkazy navrhovat, a že soud ho obecně nepoučil o jeho povinnosti důkazní. K této námitce Ústavní soud shledává, že stěžovatel již v podaném odvolání shodně namítal, že ho soud prvního stupně nesprávně poučil, že nelze v odvolacím řízení další důkazy navrhovat, přičemž uvedl, že mu tato možnost ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. náleží. Dále v podaném odvolání rovněž odmítl formulací soudu prvního stupně o neunesení tíhy důkazního břemene (viz č. l. 45). Stěžovatel tedy o možnosti navrhovat doplnění dokazování v odvolacím řízení věděl již při podání odvolání a navíc byl při jednání před odvolacím soudem dne 22. 6. 2011 předsedou senátu výslovně vyzván, aby doplnil svá skutková tvrzení o skutečnosti, z nichž dovozuje tvrzené znevýhodnění, a aby k těmto skutkovým tvrzením označil důkazy. Současně ho předseda senátu poučil o jeho povinnosti tvrzení a důkazní (č. l. 58). Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel byl o možnosti navrhovat další důkazy v odvolacím řízení obeznámen a odvolacím soudem dostatečně poučen o nezbytnosti předložit důkazy pro svá tvrzení. Ústavní soud proto ani ve vztahu k námitkám stěžovatelem uplatněným v této části ústavní stížnosti zásah do stěžovatelových základních práv neshledal.

12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2014

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.