IV. ÚS 840/17
IV.ÚS 840/17 ze dne 25. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CENTRUM OPEN, s.r.o., IČ: 25392751, se sídlem 739 61 Ropice 434, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem Tovární 1707/33, 737 01 Český Těšín, proti části výroku III rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2016 č. j. 5 Cmo 245/2016-318, v níž odvolací soud změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2016 č. j. 11 ECm 16/2010-279 ve znění opravného usnesení ze dne 28. dubna 2016 č. j. 11 ECm 16/2010-286 tak, že "žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před krajským soudem 18% nákladů řízení v částce 27 766,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku", za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a A) Krajského soudu v Ostravě a B) obchodní společnosti DC JOMIS, s. r. o., IČ: 36815039, se sídlem Hviezdoslavova 2077, 022 01 Čadca, Slovenská republika, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") se domáhá zrušení části výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu, a tvrdí, že v této části předmětný rozsudek porušil její ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Krajský soud v Ostravě v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 3. 2016 č. j. 11 ECm 16/2010-279 v řízení o zaplacení částky 530 740,- Kč s příslušenstvím uložil žalované společnosti DC JOMIS, s. r. o. (dále rovněž "žalovaná") zaplatit žalobkyni částku 215 618,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 166 772,20 Kč (výrok II), žalobkyni uložil povinnosti zaplatit žalované náklady řízení ve výši 31 054,- Kč (výrok III) a rovněž náklady státu ve výši 8 586,- Kč (výrok IV).

Žalovaná částka představuje dlužnou částku za dodávku oken, dveří venkovních a vnitřních parapetů a jejich montáže na základě uzavřené smlouvy o dílo.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 12. 2016 č. j. 5 Cmo 245/2016-318, o odvolání žalované proti výše označenému rozsudku ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2016 č. j. 11 ECm 16/2010-286, rozhodl tak, že odvolací řízení zčásti, pokud směřovalo i do odstavců III a IV rozsudku krajského soudu, zastavil (výrok I), rozsudek krajského soudu v odstavci I výroku potvrdil (výrok II a v odstavcích II, III a IV výroku rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před krajským soudem částku 27 766,60 Kč, žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice částku 8 528,20 Kč a žalované uložil povinnost zaplatit České republice částku 926,35 Kč, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).

O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.

III.

Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že v jedné věci, a to o nároku stěžovatelky na zaplacení částky 530 740,- Kč s příslušenstvím, byla stěžovatelka jen "částečně neúspěšná", přičemž "v druhém řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem" byla předmětem řízení již jen částka 215 618,- Kč s příslušenstvím a v tomto řízení již byla zcela úspěšná. Stěžovatelka tvrdí, že "v konečném důsledku jí proto měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení".
IV.

Ústavní soud zjistil, že podaná ústavní stížnost je včasná a splňuje formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky i obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost, namířená toliko proti výrokům o nákladech řízení, je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně, např. zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo jiný závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].

V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu nedošlo a odvolací soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.

V projednávané věci rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím podle úspěchu účastníků ve věci (§ 142 o. s. ř.) přičemž vysvětlil, že žalobkyně měla v meritu věci řízení před soudem prvního stupně pouze částečný úspěch, neboť z žalované částky 530 740,- Kč jí byla přiznána pouze částka 215 618,- Kč. Tomu odpovídá i výše náhrady nákladů řízení, kterou je žalobkyně povinna hradit procesně úspěšnějšímu účastníkovi - žalované. Proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho namítat.

Na okraj lze poznamenat, že poněkud nesrozumitelná je argumentace stěžovatelky o "více řízeních v jedné věci" za situace, kdy je zřejmé, že v předmětné věci byla projednávána jen jedna žaloba stěžovatelky (s jedním uplatněným nárokem) proti jediné žalované a nedošlo ke spojení věcí podle ustanovení § 112 o. s. ř.

Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.