IV. ÚS 818/12
IV.ÚS 818/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Rybářem ml., advokátem se sídlem 5. května 163, Sokolov, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 155/2011-94 ze dne 27. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 30 C 187/2008-68 ze dne 30. 11. 2010 rozhodl o žalobě stěžovatele proti žalované České pojišťovně, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), o zaplacení částky 702.050,- Kč s příslušenstvím tak, že řízení ohledně částky 702.050,- Kč bez příslušenství zastavil (výrok I.), dále uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovateli příslušenství v částce 186.242,74 Kč (výrok II.) a ve zbytku požadovaného příslušenství v rozsahu 43.830,83 Kč žalobu zamítl (výrok III.). Okresní soud dále zavázal stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení 63.060,- Kč (výrok IV.) a vedlejší účastnici uložil, aby stěžovateli nahradila náklady řízení, které zavinila, ve výši 17.542,60 Kč (výrok V.). Obvodní soud rovněž zpětně odňal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a uložil mu zaplatit polovinu soudního poplatku ve výši 14.040,- Kč (výrok VI.). Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak vedlejší účastnice, která napadla výroky II., IV. a V. rozsudku, tak stěžovatel, jehož odvolání směřovalo proti výrokům IV. a VI. rozsudku. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně rozsudkem č. j. 29 Co 155/2011-94 ze dne 27. 9. 2011 změnil výrok II. rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba s návrhem na zaplacení příslušenství v rozsahu 186.242,74 Kč zamítá, výroky IV. a V. rozsudku obvodního soudu tak, že stěžovatel je povinen na náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici zaplatit částku 63.780,- Kč a výrok VI. tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků neodnímá. Současně městský soud uložil stěžovateli, aby zaplatil vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 47.484,- Kč.

Posledně uvedené rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž tomuto soudu vytýkal, že se vůbec nezabýval jeho odvoláním do výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel v odvolání argumentoval tím, že bez ohledu na to, z jakého důvodu vzal žalobu zpět, k tomuto úkonu došlo mnohem dříve, než se vedlejší účastnice nechala zastoupit advokátem. Jestliže advokát vstoupil do řízení až poté, co byla žaloba co do jistiny vzata zpět, nebylo po právu a nebylo ani spravedlivé, aby byla sazba odměny advokáta stanovena podle výše této jistiny. Stěžovatel uvedl, že se cítí poškozen tím, že soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení až při prvním ústním jednání, ačkoliv tak mohl učinit již dříve samostatným usnesením; v každém případě však neměl odvozovat výši náhrady nákladů řízení od původně žalované částky. Postup obecných soudů, kdy soud prvního stupně nesprávně stanovil výši náhrady nákladů řízení a odvolací soud se konkrétními námitkami stěžovatele proti výroku o nákladech řízení vůbec nezabýval, považoval stěžovatel za rozporný s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Povinnost hradit vedlejší účastnici náklady řízení v rozsahu stanoveném obecnými soudy označil stěžovatel za daných okolností za nespravedlivou, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. 29 Co 155/2011-94 ze dne 27. 9. 2011 svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušit napadený rozsudek městského soudu jako celek (en bloc), nicméně takový návrh nekorespondoval odůvodnění ústavní stížnosti, dle nějž spatřoval stěžovatel protiústavnost napadeného rozhodnutí toliko ve způsobu, jímž se odvolací soud vypořádal s odvoláním proti výroku IV. rozsudku obvodního soudu. Ústavní soud se tedy napadeným rozhodnutím podrobněji zabýval pouze v rozsahu výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, neboť ze skutečnosti, že stěžovatel vůči ostatním částem rozsudku městského soudu žádné námitky nevznesl, lze dovodit, že tyto části za protiústavní nepovažoval. Kromě toho městský soud rozhodl napadeným rozsudkem částečně ve prospěch stěžovatele, když změnil výrok VI. rozsudku obvodního soudu o odnětí osvobození od soudních poplatků, čili v této části by ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, neboť zásah do ústavně zaručených práv prostřednictvím výroku, jímž bylo jeho odvolání vyhověno, je z povahy věci vyloučen.

Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu přezkoumal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí; pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ve vztahu k problematice náhrady nákladů řízení Ústavní soud ustáleně judikuje, že tato není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).

Jádrem ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že postup obvodního soudu, který rozhodl o zastavení řízení v rozsahu částky 702.050,- Kč bez příslušenství až při jednání, vedl k navýšení nákladů řízení, neboť výše odměny advokáta pak byla odvozena z žalované jistiny. Kdyby obvodní soud reagoval na zpětvzetí návrhu dříve, advokát by na odměnu v tomto rozsahu neměl nárok, neboť vedlejší účastnici v té době nezastupoval.

Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nešlo o to, že by obvodní, resp. posléze městský soud určil výši nákladů v rozporu se zákonem, resp. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., nýbrž o to, že obvodní soud měl svým procesním postupem zapříčinit, že tyto náklady činily více než by mohly činit jinak. Ovšem jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 464/08 ze dne 6. 3. 2008 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jestliže již náklady řízení vznikly, je třeba o nich rozhodnout, byť by jejich vznik eventuálně "zavinil" svým postupem sám soud. Provést tzv. separaci nákladů, tzn. uložit náhradu části nákladů řízení těm, kdo jejich vznik zavinili, je dle § 147 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, možné pouze ve vztahu k účastníkům řízení, jejich zástupcům, svědkům, znalcům, tlumočníkům nebo osobám, které při dokazování měly nějakou povinnost, nikoliv ve vztahu k soudu samotnému. Jinými slovy řečeno, i náklady vzniklé v důsledku nadbytečných úkonů soudu musí nést některý z účastníků řízení. Nejedná se jistě o optimální řešení vzniklé situace, nicméně jak Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. II. ÚS 549/06 ze dne 29. 11. 2006 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 213, str. 381 a násl., dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz): "v oblasti soukromoprávních vztahů obecně stíhá všechny povinnost řešit rozpory především dohodou (§ 3 odst. 2 občanského zákoníku). Nejde jen o prevenci, coby jednu z významných civilistických zásad, jak dovozují někteří teoretici (Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 51). V důsledku nevyřešení rozporů dohodou totiž může být vyvolán soudní spor, jehož souvislosti a důsledky mohou být pro všechny účastníky soukromoprávních vztahů (tedy nejen účastníky konkrétního řízení) různým způsobem nepříznivé, i když je soudní řízení i meritorní rozhodnutí zcela v souladu s ústavním pořádkem i právním řádem jako celkem. Důsledky plynoucí z tohoto rizika tedy přirozeně musí nést především účastníci konkrétního soudního řízení, kteří mají fakticky možnost volby mezi vyřešením rozporů dohodou nebo soudním sporem. Jde tu tedy o přirozenoprávní zásadu, ovládající řádné fungování svobodné společnosti, jíž je zásadně každý demokratický právní stát, totiž, že s právy a svobodami jsou spojeny i povinnosti, a to zejména povinnost nést (i případně nepříznivé) důsledky bezprostředně spojené s využitím práv a svobod." Z těchto důvodů tedy Ústavní soud námitku stěžovatele, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto v rozporu s principy spravedlivého procesu, nepovažoval za důvodnou.

Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že městský soud na jeho odvolací námitku, která je předmětem této ústavní stížnosti, výslovně nereagoval. Městský soud ovšem, přestože měnil výroky rozsudku obvodního soudu IV. a V. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výši těchto nákladů sám opětovně vypočetl, dospěl u odměny advokáta k totožné částce jako soud prvního stupně, z čehož lze implicitně vyvodit, že se s odvolací námitkou stěžovatele neztotožnil. Nejednalo se tedy o případ, kdy by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyly patrny úvahy soudu vedoucí k určení výše nákladů řízení, nýbrž o případ, kdy obecný soud adresně nereagoval na námitku vznesenou účastníkem řízení. Jelikož předmětná námitka, jíž odvolací soud pominul, nebyla v rámci přezkumu prováděného Ústavním soudem shledána opodstatněnou, nelze ani skutečnost, že se s ní městský soud výslovně nevypořádal, považovat za natolik závažný nedostatek napadeného rozhodnutí, který by vedl Ústavní soud k závěru o nutnosti jeho kasace, a to i s ohledem na výše zmíněný specifický charakter výroku o nákladech řízení a z něj plynoucí nižší míru způsobilosti neoprávněně zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.