IV. ÚS 812/10
IV.ÚS 812/10 ze dne 6. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 6. dubna 2010 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti J. H., advokáta, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Co 2767/2009 ze dne 30. 10.2009 a rozsudku Okresního soudu v Písku sp. zn. 9 EC 29/2009 ze dne 11. 8. 2009 a o návrhu na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, se odmítají.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o stanovení odměny opatrovníka, jimiž bylo rozhodnuto o jeho odměně přiznané mu jako opatrovníkovi žalovaného v daném občanskoprávním řízení, ustanovenému podle § 29 odst. 3 o. s. ř., a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rovné zacházení (čl. 1 Listiny základních práv a svobod).

Mělo se tak stát z toho důvodu, že mu jako opatrovníku byla odměna přiznána dle ustanovení § 9 odst. 5 citované vyhlášky, ačkoliv dle jeho přesvědčení měla být přiznána dle § 7 bod 5 této vyhlášky, tj. z tarifní hodnoty odvíjející se od výše předmětu sporu (žalobou vymáhaný řádně nesplacený úvěr představoval částku 10.622,66 Kč). Postup obecných soudů je dle stěžovatele zjevně diskriminující, neboť "ve svém důsledku vede k nedůvodným rozdílům mezi odměňováním advokáta v případě, kdy advokát zastupuje ve stejné věci jednou jako ustanovený zástupce a jindy jako ustanovený opatrovník, přitom jeho práva a povinnosti v řízení jsou v podstatě stejná (a tím i vynaložená práce advokáta)". Je přesvědčen o tom, že soud měl za současného použití čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítnout aplikaci ustanovení § 9 odst. 5 citované vyhlášky pro rozpor se zákonem o advokacii a zejména pro rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti, také s poukazem na dvojkolejnost rozhodování obecných soudů o této otázce, odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze, který takto postupoval a z něhož cituje. Jelikož v napadených rozhodnutích takto obecné soudy nepostupovaly, porušily jeho právo na rovné zacházení a rovněž právo na soudní ochranu. Domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí a současně navrhuje s odvoláním na ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu i zrušení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť k porušení uvedených práv došlo v přímé aplikaci tohoto ustanovení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o odměně za zastupování v případech advokátů ustanovených podle § 29 odst. 3 o. s. ř. a konstatoval, že za výkon funkce opatrovníka náleží advokátu odměna a náhrada hotových výdajů podle ustanovení § 9 odst. 5 a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (usnesení sp. zn. II. ÚS 2722/09). Interpretace § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je zásadně věcí právních úvah obecných soudů a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů.

Obecné soudy v posuzované věci přezkoumatelně vyložily, o která ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. své rozhodnutí opírají a ani ve věci rozhodující senát Ústavního soudu, posuzováno z širšího pohledu kontextuálního, vycházejícího ze smyslu a účelu institutů opatrovnictví a právního zastoupení, nemá za to, že by předmětným rozhodováním došlo k dotčení ústavního principu neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle v rozlišování subjektů a práv (kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Pl. ÚS 12/02, Pl. ÚS 6/05). Závěry obecných soudů jsou také zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu (kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 728/08, IV. ÚS 880/09, III. ÚS 341/97, IV. ÚS 880/09, III. ÚS 84/10), od níž ani v posuzovaném případě není důvodů se odchylovat. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v daném případě Ústavní soud neshledal a stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2010

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.