IV. ÚS 81/11
IV.ÚS 81/11 ze dne 5. 11. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Jurasem, Jiráskovo nám. 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010 č. j. 16 Co 97/2010-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 1. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 28. 4. 2010 č. j. 18 C 80/2008-216 v důsledku zpětvzetí návrhu stěžovatele zastavil řízení o náhradě škody a ve výroku II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaného 1) částku 49.159,- Kč, a to tak, že částku 24.579,50,- Kč je povinen zaplatit k rukám zástupkyně žalovaného 1) a částku 24.579,50,- Kč je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné. Výrokem VII. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 24.579,50 Kč, a to na účet Okresního soudu v Karviné. K podanému odvolání Krajský soud v Ostravě výrokem III. ústavní stížností napadeného usnesení změnil výrok VII. výše citovaného usnesení okresního soudu, a to tak, že Česká republika nemá vůči žalovanému 1) právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem IV. napadeného usnesení krajského soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaného 1) částku 960,- Kč, a to tak, že částku 480,- Kč je povinen zaplatit žalovanému 1) k rukám jeho právní zástupkyně a částku 480,- Kč je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné.

S takto uloženou náhradou nákladů se stěžovatel neztotožnil a podal proti usnesení krajského soudu předmětnou ústavní stížnost, v níž tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, než soud přistoupil k dokazování. Přesto soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel ze znaleckého posudku, který stěžovatel označil výslovně za nesprávný. Odvolací soud nemůže porovnávat a hodnotit důkazy, jež nebyly provedeny a k nimž neměl účastník možnost se vyjádřit. Stěžovatel se domnívá, že z hlediska aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. je špatný zdravotní stav a z něj vyplývající neutěšený stav sociální a rodinný důvodem hodným zvláštního zřetele. Dále pak stěžovatel poukázal na stranu šest odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento výslovně uvádí, že o vykloubení při dopravní nehodě hovořil pouze stěžovatel, není to objektivní nález, ve znaleckém posudku se říká, že došlo pouze ke zhmoždění pravého ramene, nikoliv k jeho vykloubení. Za situace, kdy došlo ke zpětvzetí žaloby před zahájením řízení, není možné provádět jakékoliv dokazování a je ustálenou praxí, že zavinění zpětvzetí lze tedy hodnotit pouze z procesního hlediska nikoliv z hlediska hmotněprávního. Krajský soud si však i přesto provedl sám pro sebe své dokazování, sám si ho vyhodnotil a dospěl k závěru, že znalecký posudek je pravdivý. Stěžovatel v důsledku zastavení řízení neměl možnost prokazovat, že k vykloubení ramene skutečně došlo. Ve věci nebyl objektivně zjištěn zdravotní stav stěžovatele a nebylo proto možno dospět k závěru, že jeho zdravotní stav není v příčinné souvislosti s dopravní nehodou zaviněnou žalovaným č. 1). Stěžovatel ve svém odvolání uvedl celkem jedenáct důvodů hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, odvolací soud se s nimi však řádně nevypořádal.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani žádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně a zdůrazňuje, že problematiku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).

Ustanovení § 146 odst. 2 je vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací činnosti najevo, že nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť citované ustanovení zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II. ÚS 549/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 381 (384)]. Postup obecných soudů tak nelze označit za ústavně nekonformní ve smyslu kautel čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Stěžovateli nelze přisvědčit ani co do námitky jednostranného hodnocení důkazů při posuzování náhrady nákladů odvolacím soudem. Důvodem je především ta skutečnost, že je třeba rozlišit situaci, kdy soud rozhoduje o nákladech řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 vycházeje při tom z výše nastíněného procesního hlediska a situaci, kdy hodnotí podmínky zvláštního zřetele hodné podle ustanovení § 150 o. s. ř.

Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejedná se ovšem o zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod. Při posuzování ústavnosti aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. je vždy podstatnou ta skutečnost, zda obecný soud svůj postup ve věci řádně odůvodnil, tj. zda uvedl okolnosti, které ho vedly k odchýlení se od obecných zásad při určování náhrad nákladů řízení. V zásadě je tedy třeba vyjít z toho, že aplikace citovaného ustanovení nepředstavuje povinnost soudu, ale toliko možností, jak se ve specifických případech vypořádat s náhradou nákladů řízení. Pokud tedy obecný soud podmínky pro výjimečný postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. neshledá, nelze v tom spatřovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.