IV. ÚS 81/04
IV.ÚS 81/04 ze dne 19. 10. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, čj. 6 Co 765/2003-85, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 17. 9. 2001, čj. 5 C 477/2000-36, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 9. 2002, čj. 5 C 477/2000-68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 17. 9. 2001, čj. 5 C 477/2000-36, ve znění (druhého) doplňujícího rozsudku ze dne 30. 9. 2002, čj. 5 C 477/2000-68, v právní věci žalobce Ing. Z.K. (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému Z.F. (dále jen "žalovaný"), zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit stěžovateli 36.500,- Kč a dále [poznámka: (druhým) doplňujícím rozsudkem] zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit stěžovateli 50,- Kč denně počínaje dnem 28. 5. 2000 do zaplacení. (Poznámka: v souzené věci byl Okresním soudem v Písku vydán dne 25. 4. 2002, čj. 5 C 477/2000-54, první doplňující rozsudek, podle něhož žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli 400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.)

Okresní soud (v odůvodnění prvého rozsudku ze dne 17. 9. 2001) uvedl, že návrh stěžovatele zamítl, neboť v případě zajištění závazku, tj. půjčky stěžovatele žalovanému ve výši 400,- Kč formou sjednané smluvní pokuty, jež činila 50,- Kč za každý den prodlení (takže stěžovatel nyní vymáhal po žalovaném částku 36.500,- Kč coby smluvní pokutu), pokládal ujednání o této pokutě za ujednání v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.z.). Jako důvod toho uvedl způsob a výši určení smluvní pokuty v porovnání s výší pohledávky, jejíž splnění se touto formou zajišťuje. Okresní soud s odkazem na ustanovení § 39 o.z. prohlásil, že předmětný právní úkon, o který stěžovatel opřel svůj žalobní návrh, který je v rozporu s dobrými mravy, je tedy právním úkonem absolutně neplatným a stěžovateli nelze přiznat právo na zaplacení takové smluvní pokuty. V odůvodnění (druhého) doplňujícího rozsudku okresní soud uvedl, že opomněl rozhodnout o té části žalobního nároku, jíž se stěžovatel domáhal po žalovaném úhrady částky 50,- Kč denně počínaje dnem 28. 5. 2000 až do zaplacení. Okresní soud zamítl i tento žalobní nárok ze stejných důvodů jako v rozhodnutí ze dne 17. 9. 2001. (Poznámka: v odůvodnění prvního doplňujícího rozsudku ze dne 25. 4. 2002, čj. 5 C 477/2000-54, poukázal okresní soud na to, že prvým rozsudkem ze dne 17. 9. 2001, čj. 5 C 477/2000-36, opomněl rozhodnout o zbývající části žalobního nároku, a to o půjčce 400,- Kč a žalobnímu návrhu stěžovatele - s odkazem na ustanovení § 657 o.z., na smlouvu o půjčce a na nesporná tvrzení účastníků o této skutečnosti - vyhověl.)

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 5. 2003, čj. 6 Co 765/2003-85, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 9. 2002, čj. 5 C 477/2000-68, s výjimkou výroku doplňujícího rozsudku ze dne 25. 4. 2002, čj. 5 C 477/2000-54, který zůstal nedotčen (ve výrokové části I.) a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (ve výrokové části II.), neboť mu nevznikly.

Krajský soud v prvé řadě uvedl, že neshledal existenci odvolacích důvodů dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. a § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. a neshledal ani to, že by byl dán jiný odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud dále poukázal na to, že jednání dne 27. 8. 2001 bylo odročeno, neboť žalovanému nebylo doručeno předvolání; při tomto jednání byl o jednání odročeném na 17. 9. 2001 přítomný stěžovatel vyrozuměn, vyžádal si jen protokol z jednání. Nelze se proto ztotožnit s jeho názorem, že mu byla postupem soudu odňata možnost zúčastnit se jednání. Vadou řízení nemůže být ani to, že stěžovatel nebyl vyslechnut. Soud v této souvislosti připomněl, že po novele o.s.ř. je výslech účastníka ve smyslu ustanovení § 131 odst. 1 o.s.ř. důkazem podpůrným, který je možno provést jen tehdy, pokud skutečnost, která má být takto prokázána, nelze prokázat jinak a účastník s výslechem souhlasí (o.s.ř. v žádném svém ustanovení nestanoví povinnost provést důkaz účastnickou výpovědí). Odvolací soud dále uvedl, že žaloba byla přečtena při jednání dne 17. 9. 2001, důkazy byly prováděny při jednání dne 17. 9. 2001 a při jednání dne 30. 9. 2002 byl vyhlašován doplňující rozsudek. Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvého stupně považuje za správný také po stránce právní. Okresní soud prý učinil správný závěr, že ujednání o smluvní pokutě, které je obsaženo ve smlouvě o půjčce ze dne 27. 5. 1998, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Závěr soudu prvého stupně, že sjednaná pokuta 50,- Kč denně za každý i jen započatý den prodlení s plněním dluhu je nepřiměřená, sdílí i odvolací soud. Dle jeho názoru je nepřiměřenost pokuty vždy třeba posoudit s ohledem na hodnotu zajišťované povinnosti. Jestliže v souzené věci smluvní pokuta za 1 měsíc prodlení s plněním dluhu činí 1.500,- Kč a dlužná částka činí 400,- Kč, pak nelze učinit jiný závěr, než ten, že výše pokuty je hodnotě zajišťované povinnosti zjevně nepřiměřená a z tohoto důvodu je smluvní pokuta je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (ustanovení § 39 o.z.). Krajský soud za důvodnou nepovažoval ani stěžovatelovu odvolací námitku, že by okresní soud rozhodl o něčem jiném, než bylo navrhováno. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, čj. 6 Co 765/2003-85, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 17. 9. 2001, čj. 5 C 477/2000-36, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 9. 2002, čj. 5 C 477/2000-68, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní v prvé řadě podal podrobnou rekapitulaci meritorní stránky souzené věci a průběhu řízení před oběma obecnými soudy (včetně uvedení toho, že proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2003, čj. 33 Odo 987/2003-97, odmítl jako nepřípustné).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v účasti na jednání o věci samé dne 17. 9. 2001, kterého se chtěl zúčastnit, mu soud zabránil tím, že jej nevpustil do budovy soudu, spravedlivě a veřejně jej nevyslechl a neumožnil mu, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Stěžovatel uzavřel s tím, že napadenými rozhodnutími a předchozím postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a "dalšími mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy".

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, čj. 6 Co 765/2003-85, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 17. 9. 2001, čj. 5 C 477/2000-36, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 9. 2002, čj. 5 C 477/2000-68, nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

V prvé řadě stěžovateli nelze přisvědčit, pokud argumentuje tím, že mu postupem a rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku byla odepřena právo na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. B. 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. B. 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. B. 1997, str. 346).

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v této hlavě (poznámka: konkrétně v čl. 36 odst. 1) Listiny (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. B. 1994, str. 267 a násl.). Stěžovateli však nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Ústavní soud v argumentaci soudů, která je dostatečně jasná a přehledná, porušení zákonných procesních ustanovení neshledal.

Ke stěžovatelovu tvrzení, že mu v účasti na prvním jednání o věci samé dne 17. 9. 2001, kterého se chtěl zúčastnit, soud zabránil tím, že jej nevpustil do budovy soudu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel toto své tvrzení nijak nedoložil a ani ze spisového materiálu nelze seznat, že by mu v účasti na tomto jednání bylo nějak zabráněno. Z protokolu o jednání ze dne 27. 8. 2001, jehož se stěžovatel zúčastnil, zřetelně vyplývá, že se jednání odročuje na 17. září 2001 v 9,00 hod.; dále, že stěžovatel žádá, aby mu byl vyhotovený protokol z jednání zaslán s tím, že jinak nemusí být obesílán k ústnímu jednání (čl. 28 verte). U ústního jednání dne 17. 9. 2001 stěžovatel nebyl přítomen, byť jeho termín - jak je výše uvedeno - na vědomí vzal.

Pokud jde o napadený rozsudek krajského soudu, týž přiléhavě vysvětlil předpoklady a podmínky, za nichž přistoupil k odmítnutí odvolání (srov. zde str. 2), neboť neshledal v podaném odvolaní důvody pro vyhovění (a to ani ze stěžovatelem uváděných důvodů, že jej soud prvého stupně nevyslechl a neumožnil vyjádřit se k prováděným důkazům). Co se týče věci samé, poukazuje Ústavní soud zejména na konzistentnost názorů a judikatury při posuzování znaků nepřiměřenosti smluvní pokuty a důvodů neplatnosti jednání právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy (srov. J., O.-Š., J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář 10. v. Praha, C.H. B. 2006, str. 962 a násl.). Námitky stěžovatele se v tomto směru jeví jako účelové a spektakulární.

Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), proto připomíná a poukazuje na to, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, neboť ten zde náleží soudům obecným. Konstatuje, že soudní orgány učinily konzistentní závěry na základě posouzení jednotlivých důkazů i jejich souhrnu. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že tyto závěry odpovídají zjištěnému stavu věci, takže nelze dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právními závěry z něho vyvozenými nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Z obsahu spisového materiálu rovněž neplyne, že by v postupu soudních orgánů existovala v souzené věci svévole, ať již při výběru a hodnocení důkazů či při interpretaci práva. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto orgány postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, které provedly obecné soudy, je výkladem standardním. Za těchto okolností je proto rozhodnutí v souzené věci záležitostí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodněních napadeného rozsudku) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.

Je tedy zcela zřejmé, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2006

František Duchoň v.r. předseda senátu ÚS



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.