IV. ÚS 79/17
IV.ÚS 79/17 ze dne 9. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti LEHR s. r. o., se sídlem v Praze 3, Prokopova 2849/2a, zastoupené Thomasem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, č. j. 20 Cdo 3627/2016-166, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016, č. j. 64 Co 20/2016-141, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 11. 2015, č. j. 36 EXE 14068/2012-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 2. 11. 2015, č. j. 36 EXE 14068/2012-109, zamítl návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 22. 10. 2012, č. j. 36 EXE 14068/2012-14. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2016, č. j. 64 Co 20/2016-141, potvrdil usnesení obvodního soudu; Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. 20 Cdo 3627/2016-166, odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 9. 1. 2017 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1, do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navazujících ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Brojí proti tomu, že exekuce nebyla zastavena, ačkoli podkladový elektronický platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 9. 8. 2012 pod č. j. EPR 20503/2012-4, nebyl řádně doručen a nenabyl právní moci, jak konstatoval Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 3. 6. 2015, č. j. 12 Cmo 97/2014-84.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k vykročení z ústavního rámce rozhodovací činnosti. Žádné pochybení tohoto druhu v dané věci neshledal.

Ústavní soud připojil spisy nalézacího Městského soudu v Praze vedené pod sp. zn. EPR 20503/2012 a sp. zn. 28 Cm 2/2013. Ze spisové dokumentace se podává, že elektronický platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 9. 8. 2012, č. j. EPR 20503/2012-4, byl doručen do datové schránky stěžovatelky dne 16. 8. 2012, a následně opatřen doložkou právní moci. Dne 8. 2. 2013 se k soudu na základě plné moci dostavil advokát, který stěžovatelku zastupoval i v řízení o žalobě na obnovu řízení a podal jejím jménem i nyní projednávanou ústavní stížnost; tento advokát (jím pověřená osoba na základě substituční plné moci) převzal v elektronické podobě celý obsah spisu, a to včetně sporného elektronického platebního rozkazu.

Následně stěžovatelka podala dne 18. 2. 2013 žalobu na obnovu řízení, která byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 28 Cm 2/2013-52, neboť skutečnosti uváděné v žalobě pojmově nemohou být důvodem obnovy řízení. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2015, č. j. 12 Cmo 97/2014-84, usnesení městského soudu potvrdil, v odůvodnění však dospěl k závěru, že elektronický platební rozkaz není pravomocný, neboť byl doručen prostřednictvím bývalého jednatele, který v té době již nebyl osobou oprávněnou k přístupu do datové schránky.

Ústavní soud dospěl k závěru, že exekuční soudy nezasáhly do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky, pokud neshledaly důvody pro zastavení exekuce. V odůvodnění rozhodnutí se řádně vypořádaly s námitkou neplatného doručení elektronického platebního rozkazu, kterou stěžovatelka uplatňovala v žalobě na obnovu řízení, v návrhu na zastavení exekuce a na které postavila rovněž svoji ústavní stížnost. Vyšly z toho, že nejsou oprávněny nahrazovat (přehodnocovat) činnost nalézacích soudů při doručování, tím méně se zabývat případnou neúčinností doručení jejich rozhodnutí ve smyslu § 50d o. s. ř.. Současně zdůraznily, že soudy při doručování nejsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, která konkrétní osoba se přihlásila do datové schránky a zda byla oprávněna písemnost převzít.

Exekuční soudy provedly ve vztahu k doručování elektronického platebního rozkazu důkladné šetření, v jehož rámci nejprve vyčkaly na výsledek řízení o žalobě na obnovu řízení, a následně si vyžádaly vyjádření nalézacího soudu. Vyslovily, že i pokud byly dány pochybnosti o platnosti doručení elektronického platebního rozkazu do datové schránky stěžovatelky dne 16. 8. 2012 (neboť nebyl vyjasněn okruh osob oprávněných k přístupu), prokazatelně se platební rozkaz dostal do její dispozice (a tím byl platně doručen) nejpozději dne 8. 2. 2013, kdy při nahlížení obdržela celý obsah spisu; nahlížením byl navíc pověřen advokát jako profesionál znalý zákonných postupů.

Stěžovatelka ovšem ani poté, co tímto způsobem obdržela celý obsah spisu včetně elektronického platebního rozkazu, neuplatnila návrh na vyslovení neúčinnosti doručení ani nepodala odpor či žalobu pro zmatečnost, nýbrž (nesprávně) reagovala žalobou na obnovu řízení. V této souvislosti se exekuční soudy vypořádaly i s právním názorem Vrchního soudu v Praze v usnesení ze dne 3. 6. 2015; konstatovaly, že neodpovídá výsledkům jejich vlastního šetření a není pro ně závazný, neboť byl vysloven nejen mimo exekuční, ale i mimo vlastní nalézací řízení - v rámci svébytného řízení o žalobě na obnovu. Ba co víc, sám nalézací soud ve vyjádření k žádosti exekučního soudu trval na tom, že elektronický platební rozkaz byl platně doručen dne 16. 8. 2012 anebo nejpozději dne 8. 2. 2013 a stěžovatelka se proti jeho doručení nebránila postupem, který zákon pro situace tohoto druhu předvídá, nýbrž využila institutu, který je určen pro případy jiné.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.