IV. ÚS 785/13
IV.ÚS 785/13 ze dne 23. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Jaroše, zastoupeného Mgr. Markem Reichelem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Tišnovská 143, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2011 č. j. 37 Co 311/2008-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2011 č. j. 37 Co 311/2008-193 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 4. 2008 č. j. 6 C 1562/2005-170, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal mimo jiné zaplacení částky 100.000,- Kč z titulu vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti v rámci sdružení. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3001/2011 odmítl jako nepřípustné, neboť s ohledem na uplatněné dovolací důvody byla úvaha dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí vyloučena.

3. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že soudy obou stupňů nevyhověly bez zdůvodnění jeho návrhům na doplnění dokazování a nevypořádaly se dostatečně ani se všemi provedenými důkazy. Nesprávnou aplikací principu důkazního břemene soudy zvýhodnily vedlejšího účastníka jako jednu stranu sporu tím, že jeho sporná skutková tvrzení soudy převzaly do svých skutkových zjištění. Stěžovatel tak napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry a s tím spojený zásah do jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
II.

4. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

6. Jak Ústavní soud zjistil z přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu, posuzoval dovolací soud nejprve otázku, zda je stěžovatelem podané dovolání, datované 28. 6. 2011, přípustné. Po rekapitulaci stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů a jím uvedených argumentů směřujících proti skutkovým závěrům nalézacího soudu a převzatých odvolacím soudem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že "úvaha dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je vyloučena". Odmítnutí stěžovatelova dovolání tak nebylo výrazem "uvážení", nýbrž důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka, nemohlo jít o právní otázku zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07, II. ÚS 2154/10 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz ).

7. Lze uzavřít, že stěžovatel způsobem, kterým v dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku spočívající v uvážení dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. K tomu Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nenapadá a tedy ani nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z titulu vyloučení úvahy dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K upřesňujícímu dotazu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2013, zda ústavní stížnost směřuje rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu, se stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) nevyjádřil.

8. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku soudu druhého stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.). Byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

9. Ústavní soud proto, aniž se zabýval meritem věci, návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2013

Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.