IV. ÚS 778/12
IV.ÚS 778/12 ze dne 12. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Jiřího Vebra, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, Latrán 193, Český Krumlov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011 č. j. 30 Cdo 2952/2010-144, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 1 Co 341/2009-123, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 2009 č. j. 11 C 25/2008-95, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 5. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou na ochranu osobnosti (podanou dne 2. 4. 2008) náhrady nemateriální újmy ve výši 4.500.000,- Kč. Ve svém návrhu tvrdil, že byl v roce 1976 léčen na neurologickém oddělení v Českém Krumlově, kde se ošetřující lékař rozhodl o vysazení antiepileptik, které žalobce do té doby užíval. Ten v nočních hodinách dostal epileptický záchvat, spadl z postele, přičemž došlo ke fraktuře obratle a promáčknutí destičky obratle.

Předmětná žaloba byla nalézacím soudem zamítnuta, přičemž odvolací i dovolací soud setrval na právním názoru soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že v předmětném případě došlo k promlčení nároku. Obecné soudy přitom neprováděly žádné dokazování a v průběhu řízení se měly dopustit řady procesních pochybení. V době rozhodování soudu prvního stupně již bylo známo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, podle něhož právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku podléhá promlčení. Oproti tomu stěžovatel poukázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, který jednoznačně uváděl, že právo na ochranu osobnosti fyzické osoby je právo nemajetkové a tudíž nepodléhá promlčení. Současně se pak nepromlčuje ani náhrada nemajetkové újmy vyjádřená v penězích. Stěžovatel je toho názoru, že změnou judikatury Nejvyššího soudu došlo k zásadnímu narušení jeho důvěry a právní jistoty v právní řád, v souvislosti s tím pak odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09. V době, kdy byla žaloba podána, neexistoval jiný právní názor než ten, že náhrada nemajetkové újmy v penězích je právem osobním a nepromlčitelným. Dále stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09 a sp. zn. III. ÚS 350/03. Stejně tak je stěžovatel toho názoru, že výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2600/09.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Více než na kterýkoliv jiný, dopadá na tento případ starořímská zásada vigilantibus iura scripta sunt, tedy, práva náležejí bdělým.

Je sice pravdou, že na předmětnou věc se částečně vztahuje recentní judikatura Ústavního soudu, reprezentovaná např. nálezem sp. zn. II. ÚS 635/09, nicméně v předmětném případě jsou dle náhledu čtvrtého senátu Ústavního soudu dány takové okolnosti případu, které významně zpochybňují tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Důvodem je zde především ta skutečnost, že nezbytným předpokladem pro konstatování zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod je jistá míra intenzity tohoto zásahu, která se však v předmětném případě v důsledku plynutí času přirozeně oslabila.

Jak Ústavní soud uvedl již dříve (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 či nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz), judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je zjevně narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. V předmětném případě proběhla změna judikatorního pohledu Nejvyššího soudu na promlčitelnost nároku na náhradu nemajetkové újmy zákonným způsobem a Ústavní soud tak neshledal, že by touto změnou došlo k tvrzenému zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Jedním ze smyslů a účelů práva jako takového je poskytnutí právní jistoty účastníkům právního vztahu. Za tím účelem zákonodárce vnáší do právního řádu rozličné promlčecí lhůty, po jejichž uplynutí již nelze právo efektivně uplatnit. Stanovení promlčecích lhůt je neodmyslitelnou součástí právních předpisů napříč celým právním řádem, přičemž společným jmenovatelem, bez ohledu na konkrétní dobu trvání té které lhůty, v tom kterém právním předpise, je snaha zákonodárce o ukotvení právního vztahu ke konkrétním společenským podmínkám. Jinými slovy řečeno, práva účastníků právního vztahu nelze vytrhávat z jejich právního, sociálního a kulturního rámce.

Zavedení promlčecích lhůt do právního řádu tak má zcela jednoznačný účel, spočívající ve vnesení právní jistoty a stability do právních vztahů. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že plynutí času je skutečností tak závažnou, že je jí třeba přiznat faktické účinky. Jinými slovy řečeno, v zájmu zachování právní jistoty všech účastníků právního vztahu nelze odhlížet od vlivu, který má plynutí času na ten který právní vztah.

Výchozím předpokladem pro posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí bylo hledisko účelnosti a procesní aktivity stěžovatele. V dané věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že se stěžovatel domáhal vzniklé nemajetkové újmy žalobou z roku 2008, přičemž k újmě samotné mělo dojít již v roce 1976. To znamená, že od vzniku tvrzené újmy až do podání žaloby uplynulo cca 32 let. Stěžovatel přitom neuvádí, že by se v průběhu této lhůty snažil svých práv jakkoli domoci nebo že mu v tomto bránila vyskytnuvší se překážka. Vzhledem k řečenému považuje Ústavní soud právo stěžovatele na náhradu škody za promlčené. Tento svůj závěr pak nepovažuje za rozporný s právem na spravedlivý proces, neboť doba, po kterou tak mohl stěžovatel učinit, byla dostatečná.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2014

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.