IV. ÚS 771/11
IV.ÚS 771/11 ze dne 3. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2010 č. j. 28 Cdo 2749/2010-351, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010 č. j. 31 Co 296/2009-321 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. ledna 2009 č. j. 3 C 10/2004-282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. března 2011, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví stěžovatele dle čl. 11 Listiny.

Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud Praha-východ rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 480 000,- Kč s příslušenstvím proti žalovanému Z. K. Žalobou uplatněné právo odůvodňoval stěžovatel tvrzením, že se jedná o majetkový prospěch, který na jeho úkor získal žalovaný užíváním nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele. Na základě odvolání podaného stěžovatelem, Krajský soud v Praze jako soud odvolací následně rozhodl rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností tak, že ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval své námitky uplatněné v odvolacím a dovolacím řízení a předložil vlastní představu o tom, jak by měly ve věci rozhodující soudy věc rozhodnout.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení základních ústavních práv stěžovatele, neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

K předmětné věci se přísluší dodat, že Ústavní soud se skutkově a právně podobnou věcí zabýval již ve svých usneseních ze dne 6. června 2012 sp. zn. III. ÚS 1611/12, ze dne 24. července 2012 sp. zn. II. ÚS 748/10 a ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 1142/10, kdy zejména v odůvodnění obou posledně citovaných rozhodnutí podrobněji celou věc rozvedl. Čtvrtý senát Ústavního soudu nemá důvodu se od závěrů uvedených v citovaných rozhodnutích odchylovat a na obsah těchto odůvodnění rovněž odkazuje.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. září 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.