IV. ÚS 756/11
IV.ÚS 756/11 ze dne 23. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Müllera, zastoupeného JUDr. Janem Kerbachem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Spotřebitelská 483, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 78/2010-174 ze dne 22. listopadu 2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 240/2005-60 ze dne 9. ledna 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do dne 31. prosince 2012 (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 240/2005 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 28 C 240/2005-60 ze dne 9. ledna 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") přivolil k výpovědi, kterou dal žalobce stěžovateli a jeho manželce Boženě Müllerové (dále jen "2. žalovaná") z nájmu bytu č. 14 o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím v 8. nadzemním podlaží domu č.p. X v P. (dále jen "byt") s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta začíná běžet prvým dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku a nájem bytu skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty a žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší (výrok I.), a uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci náklady řízení ve výši 6.146,75 Kč (výrok II.).

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání. V rámci odvolacího řízení stěžovatel podal návrh na přerušení řízení do skončení dovolacího řízení s tvrzením, že podal dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 423/2009-134 ze dne 22. října 2009, kterým tento soud potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne č. j. 28C 240/2005-101 28.1.2008 o procesním nástupnictví dle ust. § 107a odst. l, 2 o.s.ř. Dále byla v rámci odvolacího řízení zástupci stěžovatele Mgr. Radkovi Paštikoví uložena pořádková pokuta dle ust. § 53 odst. l o.s.ř., a to proto, že neposkytoval stěžovateli ani přes výzvu právní službu k ochraně jeho procesních práv v řízení. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 68 Co 78/2010-174 ze dne 12. listopadu 2010 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") výše popsaný návrh stěžovatele na přerušení odvolacího řízení zamítl (výrok I.), rozhodl, že zástupci stěžovatele Mgr. Radkovi Paštikoví se výše uvedená pořádková pokuta promíjí (výrok II.), rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.), uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 7.920,- Kč (výrok IV.) a 2. žalované uložil zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 1.000,- Kč (výrok V.).
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, zejména zda je ústavní stížnost podána oprávněným navrhovatelem a zda je přípustná.

Podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ústavní soud konstatuje, že výroky II. a V. rozhodnutí odvolacího soudu se nijak nedotýkají osoby stěžovatele a těmito výroky tak do jeho práv zasaženo být nemohlo. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že stran těchto výroků byla projednávaná ústavní stížnost podána zjevně neoprávněným navrhovatelem.

Zákon o Ústavním soudu v ust. § 72 odst. 3 dále stanovil, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Ústavní stížnost je podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), které sice - ke splnění shora vyložených podmínek přípustnosti ústavní stížnosti - "vyčerpat" netřeba, avšak není pochyb, že učinil-li tak (dovolací řízení zahájil), je též ono nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje současně podanou ústavní stížností. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.

Ústavní soud ze spisu zjistil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě (vedle ústavní stížnosti) dovolání (dále jen "dovolání"). Dále zjistil, a odpovídá tomu i poučení uvedené v rozhodnutí odvolacího sudu, že proti výroku III. tohoto rozhodnutí je dovolání přípustné, pokud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce ve věci samé zásadní význam, a že proti zbývajícím výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není dovolání přípustné. O dovolání nebylo dosud rozhodnuto, a dle spisu dosud stěžovatel nebyl ani vyzván k odstranění vad dovolání, spočívajících v nedostatku povinného zastoupení advokátem a dalších povinných náležitostí, které dovolání vykazuje. V současnosti tedy nelze předjímat, zda dovolání proti výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu bude vyhověno, zamítnuto nebo odmítnuto a z jakého důvodu nebo zda dovolací řízení bude zastaveno.

Uplatnění výše zaznamenaného principu subsidiarity vede k závěru, že ústavní stížnost směřující proti výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání ex lege nepřípustné a je-li současně vedeno i řízení dovolací, v jehož rámci může být dovolání meritorně projednáno, je návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta. Tento závěr pak platí též o rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo výrokem III. rozhodnutí odvolacího soudu potvrzeno. Dostupnost ústavní stížnosti stěžovateli tím však není dotčena a po rozhodnutí, jímž skončí dovoláním zahájené dovolací řízení, pokud dovolání nebude vyhověno, počne stěžovateli běžet (nová) lhůta k podání ústavní stížnosti, a to ode dne doručení takového rozhodnutí.

Nelze vyloučit, že se v dovolacím řízení ukáže, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným. Takovou situaci nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí, jímž skončí dovoláním zahájené dovolací řízení, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou".

Ústavní soud následně přezkoumal výroky I. a IV. rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti proti těmto výrokům nevznáší žádné námitky a ani Ústavní soud svojí přezkumnou činností žádný důvod, mající za následek nezbytnost jeho kasačního zásahu, nezjistil.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. c), podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) a podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části jako podanou někým zjevně neoprávněným, z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Michaela Židlická v.r. Předsedkyně IV. senátu Ústavního soud



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.