IV. ÚS 752/17
IV.ÚS 752/17 ze dne 19. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Věry Andrejsové, zastoupené Mgr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem Gočárova třida 1013, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 235/2014-113 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 33 Nc 9621/2008-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nabylo vyhověno jejímu návrhu na zastavení exekuce.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 33 Nc 9621/2008-91 byla nařízena exekuce rozsudků Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2004 č. j. 13 C 69/2004-31 a ze dne 9. 3. 2007 č. j. 12 C 79/2006-44 k uspokojení pohledávky ve výši 58 779,- Kč spolu s poplatkem z prodlení, náklady nalézacího řízení a s náklady exekuce. Ústavní stížností napadenými usneseními nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, neboť skutečnosti, kterými stěžovatelka odůvodňovala zastavení exekuce, neúspěšně uplatňovala již v nalézacím řízení a v exekučním řízení věcnou správnost exekučního titulu již přezkoumávat nelze. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelka namítá, že exekuční soudy se nezabývaly jejími tvrzeními a jen odkázaly na skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, čímž porušily její "Ústavou zaručené právo na soudní ochranu".
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ověřil, že oba soudy se všemi námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry podrobně, srozumitelně a logicky zdůvodnily. Krajský soud mj. poukázal na to, že v řízení o zastavení exekuce lze přihlédnout k zániku vymáhaného práva, jen pokud k němu došlo v době po vydání exekučního titulu. V posuzovaném případě však povinná (stěžovatelka) žádné skutečnosti nastalé po vydání vykonávaných rozsudků, jež by vedly alespoň k částečnému zániku vymáhaných pohledávek, netvrdila.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka se pouze s obecným poukazem na porušení práva na spravedlivý proces ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů exekučních soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům, podle nichž v projednávané věci nebyly naplněny důvody pro zastavení exekuce podle § 268 o. s. ř., však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Přestože stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla pouze zrušení rozhodnutí okresního a krajského soudu, Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího, které je v odůvodnění ústavní stížnosti zmíněno. Ústavní soud nicméně na postupu Nejvyššího soudu - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).

Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.