IV. ÚS 751/17
IV.ÚS 751/17 ze dne 13. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., t. č. Věznice Velké Přílepy, zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem Na Výsluní 1234, Neratovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2015 č. j. 2 T 7/2015-1336, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2016 č. j. 5 To 17/2016-1433 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 3 Tdo 1695/2016-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. března 2017, která splňovala náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ohledně výroků, které se jí dotýkají z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a presumpci neviny dle čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015 č. j. 2 T 7/2015-1336 v její trestní věci a obžalovaných R. P., L. K., S. H., A. F. a R. Č., odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let za spáchaný pokračující zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 trestního zákoníku, v bodech 1 a 2 rozsudku Městského soudu též podle odst. 4 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku v bodě 2 rozsudku Městského soudu v Praze.

3. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, ale usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016 č. j. 5 To 17/2016-1433 byla odvolání stěžovatelky, obžalovaného R. P. a obžalovaného A. F. zamítnuta. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se nedopustil pochybení jak ve zjišťování skutkového stavu v projednávaném případu (jsou správná a úplná), tak ani při jeho právním posouzení. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2016 č. j. 3 Tdo 1695/2016-39 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

4. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí jednak v nesprávném postupu soudu prvního stupně, který řádně neobjasnil stav věci a došlo i k porušení jejího práva na obhajobu. Stěžovatelka tvrdila, že byla nespravedlivě odsouzena jen na základě nepřímých důkazů, kamerového záznamu, který nebyl doplněn jinými důkazy (soud formalisticky zamítl navržené důkazy) a celá záležitost je účelově zkreslená. Rozsah dokazování nebyl proveden dostatečně, byly opomenuty podstatné důkazy. Dle jejího názoru subjektivní stránka trestného činu nebyla v trestním řízení prokázána a zpochybnila, že by se mohlo jednat o organizovanou skupinu pachatelů. Právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (sp. zn. III. ÚS 84/94). Odůvodnění rozhodnutí je nepřezkoumatelné v tom, že soud formalisticky zamítl důkazní návrhy jako nadbytečné, neúčelné a nemohouce nic zásadního přinést.

5. Stěžovatelka nesouhlasila s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání a nevzal v potaz, že v trestním řízení je flagrantní rozpor mezi skutkovým stavem věci dovozovaným soudy v trestním řízení a provedenými důkazy. Výše uvedeným postupem rozhodující soudy dle přesvědčení stěžovatelky porušily její právo na spravedlivý proces a presumpci neviny, proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a také odůvodnění napadených usnesení jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud tak nezjistil žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatelky či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.

8. Ústavní soud především konstatuje, že respektuje ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásada volného hodnocení důkazů je tedy vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Dle ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu je omezena možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem I. stupně, neboť z citovaného zákonného ustanovení plyne, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvého stupně s výjimkou těch důkazů, které ve veřejném zasedání sám znovu provedl. Odvolací soud však není povinen vyhovět všem důkazním návrhům odvolatele a je-li možné spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání bez doplňování dokazování, na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně správně a úplně, nemusí provádět dokazování žádné. S důkazními návrhy stěžovatelky se pak vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 5 - 6).

9. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v podstatě brojí jen proti způsobu hodnocení provedeného dokazování, což mu však, s ohledem na jeho výše popsanou pozici v ústavním systému, posoudit nepřísluší. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti nenamítá porušení konkrétních ústavních záruk práva na spravedlivý proces, nýbrž je pouze nespokojena s výsledkem trestního řízení a s uloženým trestem, což však samozřejmě nepožívá, a z povahy věci ani požívat nemůže, žádné ústavní ochrany. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 4 - 6), tento soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu a odkázal na závěry plynoucí z provedeného dokazování (přezkoumávané skutky č. 1, 2, 3, 4, 6, 7, 11), zejména záznamy z kamerového systému doplněné výpovědí svědků osvětlující okolnosti chování obžalovaných na místě činu. Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná, byla prokázána objektivní i subjektivní stránka činů obžalovaných a jeho závěrům nelze nic vytknout. Ústavní soud tedy shledal, že odvolací soud v tomto případě nepochybil, když potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, a to i bez opětovného provádění dokazování.

10. Dále se Ústavní soud zabýval odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Podle ustálené judikatury tohoto soudu totiž platí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, dostupné na www.nsoud.cz). Dále jde o zjevnou neopodstatněnost zpravidla tam, kde je již z obsahu dovolání a z příslušného spisu dostatečně patrné, že rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, popřípadě lze z návrhu stěžovatelky na rozhodnutí dovolacího soudu zjistit, že takovému návrhu nelze vyhovět.

11. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nemá důvod jakkoliv zpochybňovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v tom směru, že uplatněné dovolací námitky byly toliko opakováním obhajoby stěžovatelky z předchozích řízení a nelze je podřadit pod dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud také plně ústavně konformně konstatoval, že stěžovatelka nedůvodně namítala, že důkazy provedené v nedostatečném rozsahu soudy interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru o její vině trestnou činností.

12. Ústavní soud proto neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl zpochybnit závěr Nejvyššího soudu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi dovolací soud neshledal žádný rozpor, tím méně samozřejmě tvrzený rozpor "extrémní".

13. Jedinou dovolací námitkou, kterou se mohl dovolací soud věcně zabývat [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], proto byla námitka směřující vůči právnímu posouzení jejího jednání popsaného v bodech ad 1) a 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako jednání člena organizované skupiny [§ 205 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, resp. § 234 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku]. Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění. Nutno podotknout, že stěžovatelka tuto "vadu" namítala již v rámci svého řádného opravného prostředku. Odvolací soud se s danou otázkou důsledně vypořádal v odůvodnění svého usnesení (str. 7 - 8).

14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí (§ 134 trestního řádu).

15. Ústavní soud připomíná, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, odst. 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

16. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.