IV. ÚS 739/11
IV.ÚS 739/11 ze dne 25. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele M. G., právně zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Lukášem Pletichou, Průmyslová 1631/4, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2008 sp. zn. 46 T 22/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. 2 To 109/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 8 Tdo 599/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 10. 3. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že po odstranění vad obsahuje podaná ústavní stížnost veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Dle náhledu stěžovatele je rozsudek nalézacího soudu po právní stránce nesprávný, v přípravném i v hlavním líčení byla porušena procesní pravidla a zásady trestního řízení. Ze skutkových okolností případu, které vzal soud za prokázané, není zřejmé, že jednání popsané v obžalobě spáchal stěžovatel. Z provedených důkazů je naopak zjevné, že skutky popsané v rozsudku spáchal, resp. spáchaly osoby od stěžovatele odlišné. Z provedeného dokazování lze učinit pouze závěr, že se stěžovatel dopustil pouze jednání spočívajícího v užívání cizích mobilních telefonů a takové jednání nemůže být považováno za jednání, které je mu kladeno za vinu.

Stěžovatel ve svém návrhu zpochybňuje v rámci provedené rekognice věk figurantů a jejich barvu pleti s tím, že podobnost s pachatelem byla dána pouze typově. Stejně tak stěžovatel rozporuje získané vzorky DNA, které nemají takovou kvalitu, aby bylo lze učinit závěr o vině stěžovatele. Posudek vztahující se k získané DNA neobsahuje zhodnocení provedených testů, zda čtyři z patnácti testovaných DNA systémů postačují k tomu, aby byl vysloven závěr, že nalezené systémy DNA nalezené na pravé ruce stěžovatele patří nezaměnitelně poškozené. V případě poškozené T. K. je rozsudek chybně opírán o důkaz posudkem, z něhož jednoznačně vyplývá, že ze zjištěné přítomnosti mužské DNA nemohl být stanoven DNA profil pachatele, a to pro jeho nízkou koncentraci. Jako důkaz nejsou použitelné ani získané znaky DNA na Y-chomozomu, neboť, jak uvádí posudek, soubor znaků na Y-chormozomu nemá statisticky výpovědní hodnotu požadovanou individuální identifikací. Přibližný odhad frekvence výskytu souboru znaků na Y-chromozomu v mužské populaci odpovídají 0,014%, tj. dvěma případům ze sedmi tisíc.

Dalším zpochybňovaným důkazem jsou otisky prstů stěžovatele, resp. vzájemná shoda mezi daktyloskopickou stopou získanou z vnější strany levých dveří výtahu s otiskem části levého prostředníku stěžovatele. Z vyjádření není patrné, jak velká část prstu se shoduje s daktyloskopickou stopou a zda taková část stačí k individuální identifikaci.

K části rozsudku pod bodem II. stěžovatel uvádí, že sama poškozená si po rekognici nebyla jista osobou pachatele, neboť tento odpovídal pouze typově. Stejně tak svědkyně P. nikdy neuvedla, že by se poškozená zmínila o tom, že jí napadl "cikán". V rozsudku není také dostatečně zhodnocena výpověď poškozené B. K., která uvedla, že pachatele nejméně dvakrát kousla do ruky. Na rukou stěžovatele nebyly nalezeny žádné stopy po kousání. Dle náhledu stěžovatele byla v jeho případě porušena zásada "in dubio pro reo", neboť jediným, co bylo v trestním řízení prokázáno, bylo, že stěžovatel používal ukradené mobilní telefony, nikoli však násilná trestná činnost samotná.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Napadá-li stěžovatel argumentaci obecných soudů, nutno uvést, že tyto postavily své závěry na důkazech vytvářejících ucelenou základnu pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele. Soudy podrobily jednotlivé důkazy svému hodnocení, a to jak jednotlivě, tak i ve svém souhrnu. Stěžovatel byl v rámci rekognice jednou z obětí přímo identifikován, přičemž soudy se pečlivě věnovaly i otázce její věrohodnosti. Skutečnost, že nezletilá považovala útočníka za čtyřicátníka, její věrohodnost nesnižuje, neboť určení věku člověka je spíše otázkou životní zkušenosti, přičemž v jejím věku tuto očekávat nelze. Výsledek rekognice nebyl jediným důkazem, z něhož by obecné soudy vycházely, vzaly v potaz především otisky prstů pachatele a profily DNA, jež sice nebyly komplexní, ale výrazně zúžily okruh potencionálních pachatelů. Nepřehlédnutelným důkazem je i disponování s mobilním telefonem oběti. Trestný čin pojednaný v rozsudku krajského soudu pod bodem II. vykazuje shodný způsob provedení - útočník měl kapuci, poškozená ho v základních rysech identifikovala a nelze přehlížet, že stěžovatel opět disponoval s mobilním telefonem oběti, jehož nabytí se sice nepodařilo svědeckými výpovědmi hodnověrně vysvětlit, nicméně s ohledem na krátký časový úsek mezi spácháním trestného činu a zadržením nelze držbě telefonu upřít svůj význam. Je třeba podtrhnout, že jednotlivé důkazy byly obecnými soudy hodnoceny nejen jednotlivě, ale též ve vzájemné shodě, a to při zachování základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, resp. článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon o Ústavním soudu, je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.

Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.