IV. ÚS 738/12
IV.ÚS 738/12 ze dne 12. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Martinou Lajdovou, advokátkou, AK se sídlem Rooseveltova 6/8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2011 č. j. 15 Co 199/2011-85, ve výroku III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Podle stěžovatelky nebylo rozhodnutí soudu o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. správné. Poukázala na to, že byla v řízení o určení výživného zletilého dítěte úspěšná, neboť soud prvního stupně k jejímu návrhu otci B. K. vyživovací povinnost vůči ní zvýšil. Soud druhého stupně toto rozhodnutí potvrdil, nicméně právo na náhradu nákladů řízení jí nepřiznal s odůvodněním, že žalovaný musí platit kromě běžného výživného i dlužné výživné nejen jí, ale i její sestře P. Stěžovatelka má však za to, že moderační právo soudu přichází v úvahu v případech hodných zvláštního zřetele a má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti a dosažení spravedlnosti, což se v jejím případě nestalo. Stěžovatelka připomněla, že žalovaný přispíval na její výživu částkou stanovenou v jejím útlém dětství a nikdy jí nad tento rámec nic nedal a i poté, co bylo výživné zvýšeno, vyvolal odvolací řízení, ve kterém nebyl úspěšný. Stěžovatelka uvedla, že studuje vysokou školu, nemá žádný vlastní příjem a soud svým rozhodnutím způsobil, že bude muset nést náklady řízení před soudy obou stupňů. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu takové rozhodnutí stěžovatelka vnímá jako libovolné, resp. extrémně rozporné s prvky spravedlnosti. Stěžovatelka rovněž upozornila na nedostatek možnosti vyjádřit se v průběhu řízení k soudem uvažované aplikaci § 150 o.s.ř.

Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2011 č. j. 38 C 258/2009-66 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2011 č. j. 15 Co 199/2011-85, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že soud prvního stupně zvýšil vyživovací povinnost žalovaného B. K. ke stěžovatelce, rozhodl o úhradě dlužného výživného v rozsahu a lhůtě v rozsudku stanovené a žalovaného zavázal povinností zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 13 080 Kč. K odvolání žalovaného soud druhého stupně rozsudek soudu prvního stupně o určení výše výživného potvrdil, změnil však rozhodnutí soudu ve výroku o dlužném výživném, kdy k jeho úhradě ve výši 59 200 Kč zavázal žalovaného ve lhůtě do 31. 8. 2012. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřísluší (výrok III.). V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že přihlédl nejen k povinnosti žalovaného hradit běžné a dlužné výživné stěžovatelce a její sestře, ale i k výši jeho příjmů, a proto výjimečně za použití ustanovení § 150 o. s. ř. stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí Krajského soudu v Brně o náhradě nákladů řízení z hlediska porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevírá věcnému posouzení, jsou výjimečné.

Závěry o omezení přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Citované ustanovení je svou podstatou výjimečné v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, a proto jeho aplikace přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001, N 79/22 SbNU 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 ze dne 31. 1. 2002, U 4/25 SbNU 357). Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" se děje vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí a soud musí své rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavnímu soudu nenáleží hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení; zasahuje zpravidla jen v případě zcela extrémního použití (zneužití) § 150 o. s. ř., kdy soud založí aplikaci citovaného ustanovení na důvodech, jež jeho skutkovou podstatu zjevně nenaplňují, výrazně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005, N 136/38 SbNU 3).

Takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Krajský soud v Brně se po doplnění dokazování zabýval majetkovými a výdělkovými poměry žalovaného, matky stěžovatelky, vzal v úvahu vyživovací povinnost žalovaného ke dvěma zletilým dcerám a nepominul ani status stěžovatelky jako studentky vysoké školy a okolnosti případu, které identifikovaly uplatněný nárok. Takto označené a rozvedené důvody vedly krajský soud k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a k rozhodnutí nepřiznat úspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ústavní soud mohl pro uvedené uzavřít, že rámec, v němž se volná úvaha soudu pohybovala, byl identifikovatelný a z hlediska smyslu a účelu použitého zákonného ustanovení akceptovatelný. Tvrzení stěžovatele o excesivní interpretaci aplikovaného ustanovení Ústavní soud nepřisvědčil.

Při posouzení procesních podmínek aplikace § 150 o. s. ř. klade Ústavní soud důraz na poskytnutí procesního prostoru účastníku řízení, aby se mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, a vznáší je vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností. Ústavní soud však zároveň připomíná, že požadavek na vytvoření procesního prostoru nelze chápat jako samoúčelný - je jím sledována možnost účastníků řízení vznést případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly být způsobilé aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007, N 26/44 SbNU 309, nález sp. zn. III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007, N 176/47 SbNU 347 a další).

V projednávané věci Krajský soud v Brně užil ustanovení § 150 o. s. ř., aniž by před svým rozhodnutím dal najevo, že o jeho aplikaci vůbec uvažuje; nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla k uplatnění moderačního práva soudu vyjádřit. Jeho rozhodnutí však Ústavní soud neshledal rozporným s požadavky kladenými na rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení, jak byly shora vyloženy, byť se tak na první pohled mohlo jevit. Je tomu tak proto, že stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu konkrétní argumenty (tvrzení či důkazy), kterými by hodlala zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu. S napadeným rozhodnutím nesouhlasila v podstatě jen proto, že vzhledem ke svému úspěchu ve věci takové rozhodnutí neočekávala. Shrnutě vyjádřeno, pokud by Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti výlučně proto, že odvolací soud nedal najevo, že hodlá uplatnit moderační právo, pak v situaci, kdy stěžovatelka žádná relevantní tvrzení či důkazy, jimiž by byla schopna účinně ovlivnit, resp. vyloučit, aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. odvolacím soudem, nevznesla, byl by kasační nález pouhým formálním rozhodnutím, neboť by pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí soudu nezaručil.

Ústavní soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť přiznání tohoto práva bylo vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti vyloučeno.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.