IV. ÚS 73/04
IV.ÚS 73/04 ze dne 15. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 73/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. února 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti R. F., zastoupeného JUDr. J. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1113/2003 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 9 To 397/2002,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností ze dne 23. 2. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci (§ 257 odst. 1 tr. zák.), za což mu byl uložen peněžitý trest 20.000,- Kč a tvrdil, že vydáním těchto rozhodnutí bylo zasaženo do jeho nespecifikovaných ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platném ke dni podání ústavní stížnosti; dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně shrnuto namítal, že zjištěný skutkový stav nedovoloval spolehlivě uzavřít, kterým ze dvou úderů došlo k poškození pravých dveří automobilu, za jehož poškození byl odsouzen, přičemž u prvního úderu bylo vyloučeno úmyslné zavinění, což odvolací soud pominul, přitom za tzv. první úder dveřmi nebyl ani žalován. Soud tento postup odůvodnil tak, že je rozhodováno o skutku, zahrnujícím všechny útoky. Tímto absurdním závěrem o totožnosti skutku soud dospěl k závěru, že totéž jednání se může skládat z jednání, jež je zčásti nedbalostního a zčásti úmyslného charakteru. Nepodařilo se prokázat, že stěžovatelovo jednání je trestným činem, soudy však stěžovatelovy námitky nevypořádaly. Odmítnutí dovolání je prakticky neodůvodněno.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (3 T 9/2002) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 3 T 9/2002, shledán vinným tím, že po předcházející rozepři záměrným úderem dveří svého vozidla poškodil pravé přední dveře vozidla svého známého, poté blíže nezjištěným způsobem, úderem nohou či rukou, poškodil levé přední dveře téhož cizího vozidla a následně znovu dveřmi zasáhl pravé přední dveře. Toto jednání bylo reakcí na předchozí slovní rozepři.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002 (9 To 397/2002) byl při nezměněném výroku o vině změněn výrok o náhradě škody a zkrácen náhradní trest odnětí svobody, stanovený pro případ nevykonání uloženého peněžitého trestu. Soud rozhodoval na základě odvolání stěžovatele a věc přezkoumal v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uvedených, avšak jeho námitky neshledal důvodnými. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které však bylo unesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2003 (3 Tdo 113/2003) odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, protože nebylo shledáno, že by rozsudek byl založen na nesprávném právním posouzení.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. A vyjádřil se též Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že se plně ztotožňuje s argumenty odvolacího soudu, když z rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně lze učinit závěr o naplnění subjektivní stránky jednání stěžovatele.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva či svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že soudy nesprávně aplikovaly "jednoduché" právo. Podle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů, v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle.

Městský soud se zabýval hodnocením jednotlivých svědeckých výpovědí, a to včetně věrohodnosti výpovědi svědkyně Š., jejíž věrohodnost se snažil stěžovatel (a další svědkyně) zpochybnit, avšak na základě konkrétních a logických argumentů dospěl k závěru, že tato výpověď věrohodná je. Stejně tak městský soud nepřisvědčil námitkám týkajícím se znaleckého posouzení a upozornil na výpověď znalce u hlavního líčení, kdy znalec mj. uvedl, že poškozeným uváděný mechanismus odpovídá vzniku poškození. K námitkám rozporu popisu skutkového děje, jak je uveden v rozsudku s popisem skutku v obžalobě, městský soud uvedl, že je věcí soudu, aby při zachování totožnosti jednání zjistil skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud ČR tyto závěry potvrdil jako správné a odmítl námitku, že skutek nebyl dostatečně zjištěn s tím, že z popisu skutku lze podle jeho názoru dovodit naplnění subjektivní stránky stíhaného jednání. Ani dílčí rozdílnosti v popisu skutku v obžalobě oproti odsuzujícímu rozsudku, nemohly podle Nejvyššího soudu ČR vést k závěru, že je založen na nesprávném právním posouzení. K tomu Ústavní soud dodává, že popis jednání stěžovatele, tak jak je obsažen v obžalobě (č.l. 90), která odkazuje na konkrétní výpovědi, o něž se opírá, nedovoluje dospět k závěru, že stěžovatel byl v průběhu řízení zkrácen na svých procesních právech měnícím se vymezením stíhaného jednání. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů nijak nevybočil z mezí spravedlivého procesu. Soudy transparentně popsaly své úvahy při hodnocení provedených důkazů a přesvědčivě odůvodnily závěry, k nimž na základě těchto úvah dospěly. Proto Ústavní soud nemá co by, z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování, obecným soudům vytkl.

Rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatel domáhal, nezasáhla do jeho práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. února 2005

JUDr.Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.