IV. ÚS 727/17
IV.ÚS 727/17 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti PhDr. Pavla Reigla, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 12. 2016 č. j. 60 Co 346/2016-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byl zavázán k zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 22 040 Kč.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 8. 2016 č. j. 32 C 181/2006-79 bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele pro nezaplacení soudního poplatku a stěžovateli byla z důvodu procesního zavinění za zastavení řízení uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 13 600 Kč. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání stěžovatele proti výroku o nákladech řízení rozhodnutí změnil tak, že náklady řízení činí 22 040 Kč.

Stěžovatel poukazuje na to, že ačkoliv přes výzvu soudu prvního stupně své odvolání nedoplnil, odvolací soud jej projednal a rozhodl v jeho neprospěch. Je přesvědčen, že měl být upozorněn, že jeho odvolání bude projednáno, čímž by mu bylo umožněno zvážit své procesní postavení a případně by mohl podané odvolání vzít i zpět. Dále namítá, že nebyla respektována procesní zásada zákazu reformatio in peius.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud konstatuje, že v postupu soudu, který projednal odvolání stěžovatele i přes jeho vytýkané nedostatky, neshledal porušení základních práv stěžovatele. Naopak v souladu s dispozicí stěžovatele bylo realizováno pro daný případ zákonem poskytnuté právo na projednání odvolání. V tomto směru nezbývá, než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem.

Stejně tak neústavnost rozhodnutí nemůže být dovozována pouze ze skutečnosti, že odvolací soud oproti očekávání stěžovatele rozhodl o jeho odvolání nepříznivě. Ústavní soud připomíná, že se k obecnému zákazu změny k horšímu (reformatio in peius) v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení již dříve vyjádřil tak, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z občanského soudního řádu nevyplývá, a v jeho působnosti se neuplatní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 230/04, II. ÚS 310/99, I. ÚS 380/04, IV. ÚS 14/04, IV. ÚS 603/06, III. ÚS 596/07, III. ÚS 1691/09 a nález sp. zn. III. ÚS 87/99). Rovněž v projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěru, že odvolací soud je oprávněn změnit, resp. zvýšit náhradu nákladů řízení i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem. Odvolací soud přitom své závěry dostatečně a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil, přičemž z ústavního hlediska jim není co vytknout

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.