IV. ÚS 72/04
IV.ÚS 72/04 ze dne 5. 5. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti T. I. C. a.s., zastoupené advokátem Mgr. Z. J. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 As 5/2003, za účasti Nejvyššího správního soudu a vedlejšího účastenství Krajského úřadu Olomouckého kraje, zastoupeného JUDr. P. R., advokátem

takto:

Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu osobně dne 20.2.2004 domáhá se stěžovatelka zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. V podané ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh řízení vedeného v rámci řízení správního nejprve Městským úřadem v Přerově posléze jako odvolacím správním orgánem bývalým Okresním úřadem v Přerově, jehož rozhodnutí napadla žalobou u Krajského soudu v Ostravě; po zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu rozsudkem tohoto soudu ze dne 27.2.2003, sp. zn. 22 Ca 422/2002 rozhodoval Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje v řízení, jež bylo završeno stěžovaným rozsudkem. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu upírá jí práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka zevrubně vysvětluje své právní názory na to, jak má být správně postupováno při rozhodování správních orgánů, popř. soudů přezkoumávajících jejich rozhodnutí v souvislosti se zřizováním věcných břemen dle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, v platném znění (dále jen "zákon o telekomunikacích"); vysvětluje, že smyslem zřízení věcného břemene, dle zákona o telekomunikacích, je právně trvale ošetřit vztah mezi vlastníkem dotčené nemovitosti a vlastníkem telekomunikačního vedení umístěného ve veřejném zájmu v jeho nemovitosti při provozování tohoto vedení; proto dle stěžovatelky předmětem rozhodování správního orgánu není soukromoprávní omezení vlastnického práva, ale jde o omezení veřejnoprávní; z toho dovozuje, že byť při vyvlastnění se v konečném důsledku jedná o zásah do vlastnického práva vlastníka nemovitostí, jde evidentně svou povahou o zásah provedený výlučně ve veřejném zájmu orgánem veřejné moci a mimo sféru smluvní svobody, jež je charakteristická pro vztahy soukromého práva, neboť k vyvlastnění dochází po splnění zákonem stanoveným podmínek i proti vůli vlastníka pozemku, přičemž se tak děje nikoli pouze v zájmu toho, kdo vyvlastnění navrhl. Stěžovatelka připomíná dle jejího názoru relevantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR a kritizuje argumentaci Nejvyššího správního soudu, který ve věci zaujal názor, že se jednalo o rozhodnutí o majetkovém (vlastnickém) vztahu, tedy o věc soukromoprávní. Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že těžiště celé problematiky shledává v tom, že absence vydání rozhodnutí, ke kterému je správní orgán povinen, neporušuje žádné soukromé právo, ale zasahuje do oprávnění stěžovatelky, jež jí je přiznáno veřejnoprávními předpisy; má za to, že dochází k porušení jejího práva na vydání rozhodnutí, kterým by stavební úřad zřídil v souladu s ustanovením § 91 odst. 3 zákona o telekomunikacích věcné břemeno k pozemku, kterým prochází podzemní vedení telekomunikační sítě, ačkoli splnila veškeré požadavky zákonem ke zřízení věcného břemene požadované; z této argumentace vyvozuje, že původní rozhodnutí správních orgánů fakticky znamenalo to, že tyto správní orgány zanechaly plnění funkcí, jejíchž výkon jim byl zákonem svěřen; správně proto, dle stěžovatelky, Krajský soud v Ostravě žalovaná rozhodnutí zrušil. Naopak dospěl-li Nejvyšší správní soud v důsledku podané kasační stížnosti k závěru, že meritorní přezkum správních rozhodnutí krajským soudem byl vyloučen, porušil svým rozsudkem právě ta ústavně chráněná práva, jež jsou pro spravedlivé řízení stěžejní.

Ústavní soud vyžádal si příslušné správní spisy týkající se rozhodnutí Městského úřadu v Přerově SU-2063/2002-Kl, SU-2062/2002-Kl, SU-2061/2002-Kl a SU-2060/2002-Kl obsahující i rozhodnutí odvolacího správního orgánu tj. bývalého Okresního úřadu v Přerově, dále i spis vedený Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 422/2002, jakož i spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 5/2003. Vyžádáno bylo také stanovisko účastníka řízení tj. Nejvyššího správního soudu, jakož i vedlejšího účastníka řízení, tedy Krajského úřadu Olomouckého kraje.

Rekapitulace průběhu řízení před správními orgány i obecnými soudy obsažená v ústavní stížnosti je výstižná. Z obsahu spisů se podává, že stavební úřad prvého stupně svými čtyřmi rozhodnutími shora uvedených spisových značek, jež vydal dne 26.6.2002, zamítl návrhy stěžovatelky na vydání rozhodnutí o vyvlastnění zřízením věcných břemen v návrzích i rozhodnutích přesně popsaných. K odvoláním věcná břemena navrhující akciové společnosti (stěžovatelky) bývalý Okresní úřad v Přerově svými rozhodnutími RR-627/879/02 ze dne 9.8.2002, RR-628/880/02 ze dne 5.8.2002, RR-629/881/02 ze dne 8.8.2002 a RR-630/882/02 ze dne 5.8.2002 všechna rozhodnutí stavebního úřadu prvého stupně potvrdil při zamítnutí podaných odvolání, neboť tato rozhodnutí shledal správnými a zákonnými. Uvedená rozhodnutí správních orgánů napadla pak stěžovatelka žalobami, o nichž bylo po spojení jejich projednání ke společnému řízení rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě čj. 22 Ca 422/2002-33 ze dne 27.2.2003 tak, že všechna rozhodnutí žalobami napadená krajský soud zrušil a žalovaný Krajský úřad Olomouckého kraje zavázal k náhradě nákladů řízení. Uvedený rozsudek krajského soudu považuje stěžovatelka za správný. Týž však byl zrušen po podané kasační stížnosti rozsudkem ústavní stížností napadeným. V odůvodnění stěžovaného rozsudku Nejvyšší správní soud podrobně vyložil, z jakých důvodů shledal podanou kasační stížnost za opodstatněnou; Nejvyšší správní soud zaujal názor, že rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ke stavbě na cizím pozemku je rozhodování o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem, že věcná práva jsou evidentně právem soukromým a že soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu může být poskytnut ve správním soudnictví. Připomenul novou úpravu části páté občanského soudního řádu ve znění zákona č. 151/2002 Sb. a vyložil důsledky, které z této nové právní úpravy vyplývají pro možnost účastníků dovolat se ochrany svých práv. Podle názoru Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Ostravě pochybil, když se věcí meritorně zabýval, neboť měl podle ustanovení § 46 odst. 2 s.ř.s., za použití ustanovení § 68 písm. b) s.ř.s. žalobu odmítnout; Nejvyšší správní soud proto shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil, žalobu odmítl a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V poučení písemného vyhotovení svého rozsudku vysvětlil Nejvyšší správní soud žalobci, že může do jednoho měsíce od právní moci rozsudku podat v této věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu k místně příslušnému soudu s tím, že včasným podáním žaloby zůstávají zachovány účinky procesních úkonů učiněných v tomto řízení.

K dotazu Ústavního soudu stěžovatelka sdělila podáním, jež bylo doručeno dne 3. 5. 2004, že ve věci žaloby dle části páté občanského soudního řádu podala, a to dne 15.1.2004 u Okresního soudu v Přerově, přičemž tento soud je vede pod sp. zn. 7C 17/2004, 7C 23/2004, 7C 24/2004/2004 a 7C 25/2004.

Ve vyjádření k podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud po zopakování průběhu řízení v podstatě setrval na argumentaci, pro kterou rozhodl naříkaným rozsudkem tak, jak uvedeno; právním názorům stěžovatelky nepřisvědčil a navrhl, aby Ustavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Vedlejší účastník, Krajský úřad Olomouckého kraje, ve svém vyjádření především zdůraznil rozdílnost situace, kdy vyvlastňovací řízení spočívající ve zřízení věcného břemene je vedeno před zahájením stavby, od situace, kdy již stavba existuje. Vedlejší účastník připomněl, že dojde-li k zahájení stavby bez uspořádání vztahu k pozemku, jde o stav nežádoucí a tudíž zákonem o telekomunikacích nepředvídaný, neboť správně mají být tyto vztahy vypořádány ať už dohodou nebo rozhodnutím stavebního úřadu dříve. Argument o veřejném zájmu ve prospěch možnosti zbudování stavby na cizím pozemku bez uspořádání vztahů k němu by dle přesvědčení vedlejšího účastníka ve svém důsledku vedl k nepřípustnému zásahu do vlastnických práv vlastníka pozemků. Vedlejší účastník má za to, že žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelky porušeno nebylo a považuje proto ústavní stížnost za nedůvodnou.

Z podané ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a předložených vyjádření lze uzavřít na to, že jest nutno ústavní stížnost odmítnout, a to z důvodů dále uvedených.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupenou stěžovatelkou, nevykazuje formálních vad, stěžovatelka je k podání ústavní stížnosti oprávněna a Ústavní soud byl by k věcnému projednání ústavní stížnosti příslušný, pakliže by ovšem bylo možno považovat ústavní stížnost za přípustnou.

Právě nepřípustnost podané ústavní stížnosti zabránila Ústavnímu soudu věcně přezkoumat relevantnost těch námitek, o něž se ústavní stížnost opírá, a tedy i správnost rozsudku Nejvyššího správního soudu, jenž je touto ústavní stížností napaden.

Ústavní soud podobně jako ve věci řešené pod sp. zn. IV. ÚS 349/03 nepřehlíží důležitost jádra posuzované věci, jímž je definitivní vyjasnění otázky nastolené zcela rozdílnými právními názory v případu rozhodujících správních orgánů a soudů, přičemž je si vědom i toho, že závažné, byť zcela protichůdné argumenty pro ten či onen závěr předložila jak stěžovatelka, tak i Nejvyšší správní soud a vedlejší účastník. Není však v kompetenci Ústavního soudu přisvojit si v této fázi procesu o věci samé vedeného rozhodování o tom, zda zřizování věcných břemen podle zákona o telekomunikacích po realizaci stavby telekomunikačního vedení je rozhodováním správního orgánu v soukromoprávní věci (argumentace Nejvyššího správního soudu) či zda naopak jde o rozhodování spadající do sféry práva veřejného (argumentace stěžovatelky). Jakkoli může být rozlišení vztahů soukromoprávních a veřejnoprávních v konkrétních případech ne zcela zřetelné, není možno toto rozlišení a z tohoto rozlišení vyplývající právní závěry požadovat po Ústavním soudu. Je věcí obecné justice, aby tyto hranice při ústavně konformním výkladu relevantních ustanovení právního řádu nalézala, přičemž za nalezení této hranice nelze považovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností napadený.

Stěžovatelka v této věci podala, v souladu s poučením, jehož se jí dostalo v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, žaloby podle části páté o.s.ř. k místně příslušnému okresnímu soudu. Je právem stěžovatelky, aby v řízeních, která byla jí podanými žalobami zahájena, eventuálně i uplatnila výtky, jež jsou obsaženy v ústavní stížnosti, a tedy namítala, že soud, k němuž žalobu podala, by měl vyslovit nedostatek své pravomoci o těchto žalobách rozhodnout. Ačkoliv není v žádném případě úkolem Ústavního soudu předjímat osud případných námitek stěžovatelkou v těchto řízeních přednesených, je Ústavní soud nucen upozornit na to, že v případě jejich akceptace obecným soudem vznikl by tzv. negativní kompetenční konflikt, jehož řešení nepřísluší Ústavnímu soudu, ale podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, zvláštnímu senátu složenému ze tří soudců Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu. Naopak, pokud by soudy nyní ve věci jednající za správný považovaly názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu, jenž byl ústavní stížností napaden, a věc v řízení před nimi vedenými rozhodly, nic nebrání stěžovatelce, aby až proti těmto (v poslední instanci vydaným) rozhodnutím případně ústavní stížností brojila, a to právě např. i s tou argumentací, že těmito soudy pro nedostatek jejich pravomoci rozhodováno býti nemělo.

Je tedy patrno, že ústavní stížnost byla v dané věci podána předčasně; teprve po vyčerpání všech procesních prostředků navazujících na žaloby, jež ve věci stěžovatelka podala, nastal by stav dovolující považovat ústavní stížnost za přípustnou [§ 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

I když tedy bylo o stěžovatelčině věci rozhodnuto ve větvi správního soudnictví rozsudkem, proti němuž není žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek přípustný, není tím - chápáno v komplexu celého právního řádu - nezvratně dáno, že právě právní názor, o který se stěžovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu opírá, jest právním názorem správným a nezměnitelným, např. právě rozhodnutím zvláštního senátu dle zákona č. 131/2002 Sb.

Ústavní soud též zvažoval, zda i při nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, nenastala v této věci situace předvídaná ustanovením § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Čtvrtý senát Ústavního soudu (neboť rozhodnutí o aplikaci cit. ustanovení zákona musí být učiněno senátem a nikoli soudcem zpravodajem) dospěl však k závěru, že důvod pro (výjimečný) postup dle tohoto ustanovení založen není, přičemž považuje za vhodné připomenout, že pokud by ve věci rozhodoval zvláštní senát dle příslušných ustanovení zákona č. 131/2002 Sb., rozhodovalo by o případné ústavní stížnosti proti rozhodnutí tohoto zvláštního senátu plénum Ústavního soudu. Předjímat jak rozhodnutí tohoto zvláštního senátu, tak eventuální i rozhodnutí pléna Ústavního soudu senátním nálezem nutno považovat dle přesvědčení čtvrtého senátu Ústavního soudu za nepřijatelné.

Z vyložených důvodů bylo proto podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto tak, jak jest ve výroku tohoto usnesení uvedeno, a to aniž by se Ústavní soud zabýval věcnou problematikou případu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.