IV. ÚS 710/12
IV.ÚS 710/12 ze dne 4. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MOOPEX a.s., IČ: 63079704, se sídlem U plynárny 95/455, Praha 10, zastoupené JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12a, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 51 Co 362/2011-151, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti INKOMA STAV s.r.o., IČ: 25615203, se sídlem v Praze 2, Jaromírova 48/211, a Mgr. Davida Koncze, soudního exekutora, Exekutorský úřad Cheb, se sídlem Cheb, 26. dubna 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Shrnutí řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. února 2012, navrhla stěžovatelka zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu namítaného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").

2. Rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 27. března 2009 sp. zn. Rsp 554/08 bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit oprávněné INKOMA STAV s.r.o. částku 1 290 541 Kč a poplatek za rozhodčí řízení ve výši 38 716 Kč. K zaplacení těchto pohledávek byla následně na návrh oprávněné usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. května 2009 č. j. 49 Nc 1643/2009-6 nařízena exekuce. Rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno prostřednictvím soudního exekutora dne 21. srpna 2009, právní moci nabylo dnem 26. února 2010.

3. Ještě před nařízením exekuce podala stěžovatelka žalobu, kterou se domáhala zrušení předmětného rozhodčího nálezu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010 č. j. 36 Cm 92/2009-71, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2010 č. j. 4 Cmo 206/2010-95, bylo její žalobě vyhověno a rozhodčí nález zrušen. Oba soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice byla ze strany rozhodčího soudu procesně zvýhodněna, což založilo důvod zrušení podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Právě řízení o této žalobě bylo důvodem, pro který Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl usnesením ze dne 21. května 2010 č. j. 49 Nc 1643/2009-60, jež bylo posléze potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2010 č. j. 51 Co 453/2010-120, bez návrhu o odložení exekuce. Kromě uvedené žaloby podala stěžovatelka již v rámci exekučního řízení dne 31. srpna 2009 návrh na částečné zastavení exekučního řízení. Poté, co nabylo právní moci rozhodnutí soudu, kterým byl zrušen rozhodčí nález, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 23. března 2011 č. j. 49 Nc 1643/2009-174 o zastavení exekuce (výrok I.), čímž se vypořádal i s posledně uvedeným návrhem. Současně stanovil oprávněné povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 4 600 Kč (výrok II.) a soudnímu exekutorovi Mgr. Davidu Konczovi, Exekutorský úřad Cheb, náklady exekuce ve výši 7 800 Kč (výrok III.).

4. Proti výroku III. posledně uvedeného usnesení podal soudní exekutor odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení svého nároku na náhradu vzniklých nákladů. Sám požadoval částku 243 480 Kč, protože v průběhu exekuce vymohl přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky celou dlužnou částku 1 329 257 Kč. V této souvislosti lze dodat, že již poté, co mu byla předmětná částka (společně s předpokládanými náklady exekuce) zaslána na účet, přikázal příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 18. května 2010 č. j. EX 07293/09-053 stěžovatelce zaplatit částku 243 480 Kč, tento příkaz však byl posléze k jejím námitkám pro nepřezkoumatelnost zrušen. K odvolání se vyjádřila stěžovatelka podáním, v němž zpochybnila aktivní legitimaci soudního exekutora k podání odvolání. Zároveň zdůraznila, že částka 1 570 886,50 jí byla blokována a následně stržena z bankovního účtu, a to přes její četná písemná oznámení, že exekuční titul bude, resp. byl zrušen. Kopie těchto oznámení byly součástí vyjádření.

5. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 51 Co 362/2011 vyhověl odvolání soudního exekutora a svým výrokem II. změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 243 480 Kč. Ve svém odůvodnění uvedl, že ve smyslu § 89 věta prvá exekučního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2008, hradí v případě, že dojde k zastavení exekuce, náklady exekuce a náklady účastníků ten, kdo zastavení zavinil. Otázka zavinění se při rozhodování o náhradě nákladů posuzuje důsledně procesně. Oprávněná nemohla předvídat, ani jinak ovlivnit rozhodnutí soudu, kterým byl zrušen předmětný exekuční titul. Naopak stěžovatelka měla na základě rozhodčího nálezu, jenž byl v době nařízení výkonu rozhodnutí nepochybně vykonatelným titulem, povinnost zaplatit stanovenou částku, což však dobrovolně neučinila, a musela tak počítat s možností nucené exekuce, jakož i s ní spojenou povinností podílet se na náhradě jejích nákladů. Závěrem svého rozhodnutí odvolací soud dodal, že při svém rozhodnutí vycházel z aktuální judikatury Ústavního soudu, konkrétně z nálezu ze dne 19. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449), v němž je řešena analogická situace. Ústavní soud v tomto rozhodnutí podle jeho názoru nevyloučil, aby takto vzniklé náklady exekuce povinné byly předmětem uplatnění nároku vůči státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. usnesení odvolacího soudu, jímž jí byla stanovena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady předmětné exekuce. V první řadě zpochybňuje aktivní legitimaci soudního exekutora k podání odvolání proti usnesení o zastavení exekuce, neboť jak plyne z § 36 odst. 1 exekučního řádu, účastníky exekučního řízení jsou pouze oprávněný a povinný, nikoliv soudní exekutor. Odvolací soud se tak nejenže nevypořádal s uvedenou námitkou, nýbrž též rozhodl ultra petitum.

7. Ve své další argumentaci stěžovatelka zdůrazňuje, že využila veškeré prostředky k ochraně svých práv, když aktivně vystupovala v celém exekučním řízení a od počátku navrhovala a urgovala zastavení exekuce jak u Obvodního soudu pro Prahu 10, tak u soudního exekutora. Již 17. května 2010 založila do příslušného exekučního spisu tehdy nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010 sp. zn. 36 Cm 92/2009, kterým byl zrušen předmětný rozhodčí nález. Přesto však soudní exekutor, jenž si musel být vědom tohoto řízení, nevyčkal na jeho výsledek a dne 18. května 2010 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce. Z jeho postupu je přitom evidentní, že byl veden snahou o vyúčtování své odměny, i když pro oprávněnou jeho postup neznamenal vymožení žádného plnění, což bylo od počátku zřejmé jak jemu, tak účastníkům řízení. Ve své podstatě tak jde o zneužití státní moci svěřené exekutorovi, který svým postupem zcela negoval účel exekučního řízení. Podnikatelské zájmy exekutora ale nemohou převýšit zákonem a ústavou zaručená práva účastníka. Stěžovatelce vznikla jeho postupem škoda ve výši 355 763 Kč.

8. Již ve svém nálezu ze dne 16. září 2009 sp. zn. II. ÚS 2085/08 (N 203/54 SbNU 519) Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nepostupují v souladu s pravidly spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, když nezohlední námitky povinného uplatněné v exekuci. Dopouští se přitom rovněž zásahu do práva účastníka na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu, neboť účastník je nucen nést náklady, které vznikly z nezákonného rozhodnutí. Při možné různé interpretaci právních norem je proto třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva. K uvedenému stěžovatelka dodává, že sám odvolací soud připustil, že vzniklé náklady exekuce jsou předmětem nároku povinné vůči státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup. Jeho usnesení, jež je samo o sobě nezákonné, tak přímo odkazuje na podání žádosti o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, který samo aprobuje. Z těchto důvodů se domnívá, že výrokem II. napadeného usnesení byla porušena její základní práva.

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 1643/2009 a exekutorský spis soudního exekutora Mgr. Davida Koncze sp. zn. EX 07293/09, s jejichž obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí. Dále vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

10. Městský soud v Praze ve svém vyjádření, podepsaném předsedkyní senátu 51 Co Mgr. Danuší Červenkovou, odkázal na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení. K porušení základních práv stěžovatelky podle jeho názoru nedošlo.

11. Soudní exekutor Mgr. David Koncz ve svém vyjádření podrobně shrnul průběh exekuce. Stěžovatelka měla možnost již od počátku řízení navrhnout odklad exekuce podle § 54 exekučního řádu ve spojení s § 266 odst. 2 občanského soudního řádu z důvodu, že lze očekávat zastavení exekuce. Poněvadž tak neučinila, bylo povinností soudního exekutora postupovat při provádění exekuce rychle a účelně, přičemž až do doručení návrhu na odklad exekuce, resp. souhlasného vyjádření oprávněné k návrhu povinné, nebyl oprávněn v jejím provádění jakkoliv ustat nebo řízení dokonce zastavit. Skutečnost, že stěžovatelka podala návrh na přerušení exekučního řízení podle § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, nemohlo na průběhu tohoto řízení nic změnit, jelikož tímto prostředkem odkladu exekuce docílit nelze. Jakmile v průběhu exekuce přijal plnění deponované na základě exekučního příkazu ze dne 13. srpna 2009, byl povinen zajistit po odpočtu nákladů exekuce do 30 dnů ode dne 18. května 2010 výplatu celé vymožené pohledávky oprávněné, což byl i důvod, pro který ještě ten den vydal, byť posléze zrušený, příkaz k úhradě nákladů exekuce. Až následně rozhodl soud o odkladu exekuce. Závěrem svého vyjádření uvádí, že jeho postup byl v celém řízení v souladu s platnou právní úpravou.

12. Vedlejší účastnice INKOMA STAV s.r.o. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

13. Výše uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce pro případ, že by na ně chtěla replikovat, čehož stěžovatelka využila. Ve své replice uvedla, že o vynesení rozsudku Městského soud v Praze, jímž byl zrušen předmětný exekuční titul, informovala soudního exekutora e-mailem již dne 31. března 2010, v němž jej zároveň požádala o zdržení se dalších úkonů vůči ní, "neboť je nasnadě, že exekuce bude zastavena, protože rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno." Jeho přijetí přitom soudní exekutor, resp. jeho příslušný zaměstnanec, potvrdil e-mailem z téhož dne s poznámkou, že toto sdělení bere na vědomí. Je tedy zřejmé, že urychlené vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 18. května 2010 bylo pouhou reakcí na zprávu o zrušení exekučního titulu v obavě nepřijít o odměnu v důsledku zastavení exekuce. Stěžovatelka tvrdí, že podala návrh na odklad exekuce, tato skutečnost však byla soudním exekutorem ignorována.
IV. Vlastní posouzení

14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušných spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury. V dané věci nicméně žádné takovéto porušení neshledal.

16. V první řadě je třeba uvést, že soudní exekutor má v dílčí části řízení, ve které soud rozhoduje o jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů, postavení účastníka řízení srovnatelné s postavením znalce nebo tlumočníka [srov. např. nález ze dne 27. listopadu 2008 sp. zn. III. ÚS 363/06 (N 204/51 SbNU 557)], a je tedy rovněž aktivně legitimován k podání odvolání proti rozhodnutí, resp. jeho výroku, kterým bylo o těchto nárocích rozhodnuto. Tento závěr, jenž vyplývá již ze skutečnosti, že v této části řízení je rozhodováno o právech soudního exekutora, není nijak sporný a ustálená judikatura Ústavního soudu z něho vychází.

17. Odvolacímu soudu ale z ústavněprávního hlediska nelze vytknout ani způsob, jakým rozhodl o nároku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce. V tomto smyslu stěžovatelka namítá, že soudní exekutor pokračoval v exekuci toliko za účelem vzniku nároku na náhradu nákladů, ačkoliv věděl, že je vedeno řízení o jejím návrhu na zrušení předmětného rozhodčího nálezu, resp. že s ohledem na vyhovění tomuto návrhu soudem prvního stupně je jeho zrušení pravděpodobné. Uvedená námitka směřuje vůči výši nákladů exekuce, která by byla výrazně nižší, kdyby se soudní exekutor zdržel provedení exekuce přikázáním pohledávky. Názor, podle něhož došlo jeho postupem, resp. v důsledku jeho postupu, k porušení základních práv stěžovatelky, ale Ústavní soud nesdílí. Jak již bylo podotknuto výše, stěžovatelka měla možnost docílit toho, že soudní exekutor nebude činit žádné úkony směřující k provedení exekuce, podáním návrhu na odklad exekuce podle § 54 exekučního řádu ve spojení s § 266 odst. 2 občanského soudního řádu. Z příslušného spisu nicméně vyplývá, že takovýto návrh neučinila, byť na předmětný nepravomocný rozsudek rušící exekuční titul svými podáními opakovaně upozornila. Její žádosti o zdržení se dalších úkonů vůči ní, resp. posečkání s výplatou výtěžku exekuce, činila pokaždé jen jako určitý apel na soudního exekutora v souvislosti s tím, že soud by měl v dohledné době rozhodnout o jejím návrhu na (částečné) zastavení exekuce. O tom, že ani stěžovatelka nepovažovala tyto žádosti za návrh na odklad exekuce, svědčí nakonec i její chování, když se prostřednictvím svého právního zástupce nedomáhala rozhodnutí o nich nebo jejich předložení soudu, ani neadresovala požadavek soudu, aby s ohledem na nečinnost soudního exekutora sám rozhodl o odkladu. Ten tak sice posléze učinil i bez návrhu, do té doby však nic nebránilo, aby bylo v exekuci pokračováno.

18. Pokud jde o poukaz na možnost domáhat se náhrady škody, který je obsažen v napadeném usnesení, nelze jej vykládat jako přiznání pochybení soudního exekutora, nýbrž jen jako určitou obecnou úvahu o tom, že stěžovatelce může zaplacením nákladů exekuce vzniknout škoda, jež byla zapříčiněna nezákonností příslušného exekučního titulu, v konkrétním případě rozhodčího nálezu. Odkaz na předmětnou část nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 není přesný, neboť případná existence důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu soudem nezakládá odpovědnost státu za škodu. Rozhodčí soud, resp. rozhodce totiž nejsou státními orgány nebo úředními osobami ve smyslu § 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a případný nárok na náhradu škody vůči nim se tak bude řídit obecnou občanskoprávní úpravou. Ani uvedená nepřesnost ale neměla vliv na výsledek řízení před obecnými soudy a nelze jí přiznat takovou relevanci, která by odůvodňovala vyhovění ústavní stížnosti.

19. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2012

Miloslav Výborný v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.