IV. ÚS 71/04
IV.ÚS 71/04 ze dne 19. 7. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 71/04







Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2004 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. I. C. a. s., zastoupené Mgr. Z. J. advokátem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 As 8/2003, a proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003, sp. zn. 30 Ca 317/2003, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a za vedlejšího účastenství Krajského úřadu Olomouckého kraje, zastoupeného JUDr. P. R. advokátem takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu osobně dne 20. 2. 2004 domáhá se stěžovatelka zrušení rozhodnutí obecných soudů shora uvedených. V podané ústavní stížnosti rekapituluje stěžovatelka průběh řízení před soudy i správními orgány. Stěžovatelka zevrubně vysvětluje své právní názory na to, jak má být dle jejího názoru postupováno při rozhodování správních orgánů, popř. soudů přezkoumávajících jejich rozhodnutí, v souvislosti se zřizováním věcných břemen dle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, v platném znění (dále jen "zákon o telekomunikacích"); vysvětluje, že smyslem zřízení věcného břemene dle zákona o telekomunikacích je právně trvale ošetřit vztah mezi vlastníkem dotčené nemovitosti a vlastníkem telekomunikačního vedení umístěného ve veřejném zájmu v jeho nemovitosti při provozování tohoto vedení; proto dle stěžovatelky předmětem rozhodování správního orgánu není soukromoprávní omezení vlastnického práva, nýbrž omezení veřejnoprávní. Z toho pak stěžovatelka dovozuje, že byť při vyvlastnění se v konečném důsledku jedná o zásah do vlastnického práva vlastníka nemovitostí, jde evidentně svou povahou o zásah provedený výlučně ve veřejném zájmu orgánem veřejné moci mimo sféru smluvní svobody, jež je charakteristická pro vztahy soukromého práva, neboť k vyvlastnění dochází po splnění zákonem stanovených podmínek i proti vůli vlastníka pozemku, přičemž se tak děje nikoliv v zájmu toho, kdo vyvlastnění navrhl. Stěžovatelka připomíná dle jejího názoru relevantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR a kritizuje argumentaci Nejvyššího správního soudu i Krajského soudu v Brně, které ve věci zaujaly názor, že se u napadených rozhodnutí jednalo o rozhodnutí soukromoprávní. Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že těžiště celé problematiky shledává v tom, že absence vydání rozhodnutí, ke kterému je správní orgán povinen, neporušuje žádné soukromé právo, ale zasahuje do oprávnění stěžovatelky, jež jí je přiznáno veřejnoprávními předpisy; má za to, že tím dochází k porušení jejího práva na vydání rozhodnutí, kterým by stavební úřad zřídil v souladu s ust. § 91 odst. 3 zákona o telekomunikacích věcné břemeno k pozemku, kterým prochází podzemní vedení telekomunikační sítě, ačkoliv splnila veškeré požadavky zákonem ke zřízení věcného břemene požadované; z této argumentace vyvozuje, že původní rozhodnutí správních orgánů fakticky znamenalo to, že tyto orgány zanechaly plnění funkcí, jejichž výkon jim byl zákonem svěřen; dle stěžovatelky měl již Krajský soud v Brně, v rámci rozhodování ve správním soudnictví, žalovaná rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatelka konstatuje, že správnost napadených rozhodnutí obecných soudů by ve svém důsledku znamenala, že správní orgány by nadále mohly odmítat rozhodovat o věcech jim svěřených právními předpisy, když v konečné instanci by za ně rozhodl v dané věci soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, což by de facto přivodilo stav, v němž by soudy suplovaly úlohu veřejné správy. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení naříkaných rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud vyžádal si spis Městského úřadu v Prostějově čj. SÚ 2895/02-Tom, obsahující i rozhodnutí odvolacího správního orgánu, tj. bývalého Okresního úřadu v Prostějově, a dále i spis vedený Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 30 Ca 317/2002. Vyžádáno bylo též vyjádření Nejvyššího správního soudu, jakož i vedlejšího účastníka řízení, tedy Krajského úřadu Olomouckého kraje.

Rekapitulace průběhu řízení před správními orgány i obecnými soudy obsažená v ústavní stížnosti je výstižná. Z obsahu spisů se podává, že stavební úřad prvého stupně svým rozhodnutím ze dne 15. 7. 2002 zamítl návrh stěžovatelky na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene ve výroku rozhodnutí přesně popsaného. Odvolání stěžovatelky - věcné břemeno navrhující akciové společnosti - zamítl odvolací správní úřad rozhodnutím ze dne 16. 8. 2002. Stěžovatelka poté podala u věcně a místně příslušného Krajského soudu v Brně žalobu, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí správních orgánů v podstatě s toutéž argumentací, jaká je obsažená i v ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně žalobu odmítl stěžovaným usnesením; Vyslovil právní názor, že po nabytí účinnosti soudního řádu správního [zákon č. 150/2002 Sb. (dále jen "s. ř. s.")] a zákona č. 151/2002 Sb., jímž byla mimo jiné novelizována část pátá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jest nutno na věc pohlížet též ve světle ustanovení § 68 písm. b) s. ř. s.; krajský soud odmítl žalobu v přesvědčení, že rozhodnutí stavebního úřadu je rozhodnutím orgánu moci výkonné o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, neboť jde o rozhodnutí o majetkovém, vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem, tedy o soukromoprávní věc projednávanou ve správním řízení; krajský soud podal v odmítavém usnesení poučení o možnosti žalobce podat v dané věci žalobu podle ust. § 246 o. s. ř. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatelka napadla kasační stížností, jež byla stěžovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí podrobně vyložil, z jakých důvodů neshledal kasační stížnost opodstatněnou. Především v souladu s rozhodnutím krajského soudu vyslovil Nejvyšší správní soud názor, že rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ke stavbě na cizím pozemku je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem. Ježto věcná práva jsou evidentně právy soukromými a soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň ochrany, než jaký mu může být poskytnut ve správním soudnictví, nepochybil - podle názoru Nejvyššího správního soudu - Krajský soud v Brně, když žalobu odmítl, vycházeje z úpravy soudního řádu správního a občanského soudního řádu účinné od 1. 1. 2003.

Ve vyjádření k podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud v podstatě zopakoval důvody, které jej vedly k vydání naříkaného rozsudku.

Vedlejší účastník, Krajský úřad Olomouckého kraje, ve svém vyjádření vyslovil názor, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků zákonem poskytovaných k ochraně práva stěžovatelky a k samotné věci uvedl s podrobnou argumentací, že předmětně jedná se o to, zda k pozemku, na němž byla stavba již zahájena či dokonce existuje, má vyvlastňovací řízení vést stavební úřad nebo soud podle § 135c odst. 3 o. z. Vedlejší účastník zdůraznil rozdíl situace zřizování věcného břemene podle zákona o telekomunikacích před zahájením stavby telekomunikačního vedení od situace, kdy dojde k zahájení stavby bez uspořádání vztahu k pozemku, což vedlejší účastník označuje za stav telekomunikačním zákonem nepředvídaný a jako nežádoucí neupravený.

K dotazu Ústavního soudu sdělila stěžovatelka podáním doručeným 10. 6. 2004, že po doručení usnesení Krajského soudu v Brně podala žalobu dle ust. § 246 o. s. ř. dne 10. 3. 2003 u Okresního soudu v Prostějově.

Z podané ústavní stížnosti, vyžádaných spisů, předložených vyjádření a sdělení stěžovatelky lze uzavřít, že ústavní stížnost musí být odmítnuta, a to z důvodů dále uvedených.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupenou stěžovatelkou, nevykazuje formálních vad, stěžovatelka je k podání ústavní stížnosti oprávněna a Ústavní soud byl by k věcnému projednání ústavní stížnosti příslušný, pakliže by ovšem bylo možno považovat ústavní stížnost za přípustnou.

Podobně jako ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 72/04 (týkající se, s výjimkou Krajského soudu v Brně, týchž účastníků i vedlejšího účastníka zastoupených stejnými advokáty) dospěl Ústavní soud k závěru, že právě nepřípustnost podané ústavní stížnosti brání mu věcně přezkoumat relevantnost těch námitek, o něž se ústavní stížnost opírá a tedy i správnost usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudku Nejvyššího správního soudu, jež jsou touto ústavní stížností napadeny.

Ústavní soud nepřehlíží důležitost jádra posuzované věci, jímž je definitivní vyjasnění otázky nastolené zcela rozdílnými právními názory v případu rozhodujících správních orgánů a soudů na straně jedné a právními názory stěžovatelky na straně druhé. Ústavní soud je si vědom i toho, že závažné, byť zcela protichůdné, argumenty pro ten či onen závěr předkládá jak stěžovatelka, tak soudy a vedlejší účastník. Není však v kompetenci Ústavního soudu přisvojit si v této fázi procesu o věci samé vedeného rozhodování o tom, zda zřizování věcných břemen podle zákona o telekomunikacích po realizaci stavby telekomunikačního vedení je rozhodováním správního orgánu v soukromoprávní věci (argumentace soudů), či zda naopak jde o rozhodování spadající do sféry práva veřejného (argumentace stěžovatelky). Jakkoli může být rozlišení vztahů soukromoprávních a veřejnoprávních v konkrétních případech ne zcela zřetelné, není možno, aby toto rozlišení, a z tohoto rozlišení vyplývající právní závěry, činil Ústavní soud, neboť je věcí obecné justice, aby tyto hranice při ústavně konformním výkladu relevantních ustanovení nalézala, přičemž za nalezení této hranice nelze považovat - jak se zřejmě stěžovatelka mylně domnívá - napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatelka v této věci podala v souladu s řádným poučením, jehož se jí dostalo ve stěžovaném usnesení krajského soudu, žalobu podle části páté občanského soudního řádu k místně příslušnému okresnímu soudu. Je právem stěžovatelky, aby v řízení, které takto zahájila, eventuálně uplatnila výtky, jež jsou obsaženy v ústavní stížnosti, a namítala, že soud, k němuž žalobu podala, měl by vyslovit nedostatek své pravomoci o žalobě rozhodnout. Ačkoliv není úkolem Ústavního soudu předjímat osud případných námitek stěžovatelkou v tomto řízení přednesených, je Ústavní soud nucen upozornit na to, že v případě jejich akceptace obecným soudem vznikl by tzv. negativní kompetenční konflikt, jehož řešení nepřísluší Ústavnímu soudu, ale podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, zvláštnímu senátu složenému ze tří soudců Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu. Naopak, pokud by soud nyní ve věci jednající za správný považoval názor vyslovený v rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu a věc v řízení před ním vedenou rozhodl, nic nebrání stěžovatelce, aby až proti tomuto (poslední instancí vydanému) rozhodnutí případně ústavní stížností brojila, a to např. i s tou argumentací, že soudy podle části páté občanského soudního řádu pro nedostatek jejich pravomoci rozhodováno být nemělo (zajisté však za předpokladu uplatnění námitky nedostatku pravomoci soudu již v řízení nyní vedeném Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 6 C 96/2003). Je tedy patrno, že ústavní stížnost byla v dané věci podána předčasně; teprve po vyčerpání všech procesních prostředků navazujících na žalobu, kterou ve věci stěžovatelka podala, nastal by stav dovolující považovat ústavní stížnost za přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

I když bylo o stěžovatelčině věci rozhodnuto ve větvi správního soudnictví rozsudkem, proti němuž není žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek přípustný, není tím - chápáno z komplexu celého právního řádu - nezvratně dáno, že právní názor, o který se stěžovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně opírají, jest právním názorem správným a nezměnitelným, např. právě rozhodnutím zvláštního senátu citovaného zákona č. 131/2001 Sb.

Ústavní soud připomíná, pokud by ve věci rozhodoval zvláštní senát dle příslušných ustanovení zákona č. 131/2002 Sb., rozhodovalo by o případné ústavní stížnosti proti rozhodnutí tohoto zvláštního senátu plénum Ústavního soudu.

Ježto zrcadlově podobnou věc řešil Ústavní soud i usnesením čtvrtého senátu IV. ÚS 72/04 ze dne 5. 5. 2004, nebylo již v nyní posuzované věci třeba rozhodovat senátně; z důvodu shora vyložených byla ústavní stížnost odmítnuta soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. července 2004

JUDr. Miloslav Výborný soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.