IV. ÚS 7/04
IV.ÚS 7/04 ze dne 18. 10. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele: E. K. zastoupený JUDr. A. K. advokátkou proti usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 10 To 363/2003-1781, ze dne 30. října 2003, ve znění opravného usnesení, sp. zn. 10 To 363/2003, ze dne 9. prosince 2003, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Okresního soudu v Kutné Hoře jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. ledna 2004 domáhal vydání nálezu, podle něhož se usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 10 To 363/2003-1781, ze dne 30. října 2003, ve znění opravného usnesení, sp. zn. 10 To 363/2003, ze dne 9. prosince 2003, (dále jen "napadené usnesení") zrušuje z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a na vyřízení věci v přiměřené lhůtě.

Stěžovatel konstatoval, že napadeným usnesením bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře, čj. 6 T 147/99-1724, ze dne 28. července 2003, kterým okresní soud podle §§ 231 odst. 1, 223 odst. 1 a 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam zastavil pro nepřípustnost trestní stíhání obžalovaného E. K. a dalších osob pro skutky spáchané v letech 1990 až 1992. Ve věci tak nadále probíhá trestní řízení.

Stěžovatel uvedl, že je stíhán pro jediný skutek, kterého se měl spolu s dalšími obžalovanými dopustit 4. prosince 1990, čímž měl ve spolupachatelství spáchat trestné činy loupeže a porušování domovní svobody. Trestní stíhání v této věci bylo zahájeno 5. prosince 1990, 29. ledna 1991 bylo přerušeno, pokračováno v něm bylo 23. června 1992. Proti stěžovateli bylo vzneseno obvinění usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 16. prosince 1992 Policií ČR - Okresním úřadem vyšetřování Kutná Hora (ČVS: OVV-522/92). Od spáchání trestného činu tak uplynulo více než třináct let, od zahájení trestního stíhání více jak 11 let, a přesto orgány činné v trestním řízení nebyly schopny v přiměřené lhůtě věc pravomocně skončit.

Podle stěžovatele je zřejmé, že v jeho věci došlo k průtahům, zejména ze strany soudu I. stupně a částečně i ze strany orgánů činných v přípravném řízení. Poukázal na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z nichž vyplývá jeho základní právo na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů. V samotném napadeném usnesení krajský soud připouští, že není pochyb o tom, že celé řízení trpí mimořádnými průtahy a že bylo dotčeno právo obžalovaných na projednání věci v přiměřené lhůtě. V přímém rozporu s tímto tvrzením však podle stěžovatele krajský soud konstatoval, že podle Úmluvy není žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání. Podle stěžovatele je naopak namístě vyvodit důsledky z porušování tohoto základního práva i podle českého právního řádu, přičemž jediným a přijatelným způsobem je použití ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. o zastavení trestního stíhání. Nutno též přihlédnout ke skutečnosti, že i uložení případného trestu po tolika letech nemůže dosáhnout svého účelu.

II.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 9. února 2004 připustil, že v trestní věci Okresního soudu v Kutné Hoře nyní vedené pod sp. zn. 6 T 147/99 došlo v průběhu celého dosavadního řízení k průtahům, jejichž rozsah je v podmínkách soudů Středočeského kraje naprosto ojedinělý. Stíhání nejen stěžovatele, ale též ostatních osob ve věci obžalovaných, trvá již více než deset let, aniž by byl vynesen rozsudek, přičemž v současné situaci je navíc dokazování před soudem na samém počátku. Tohoto stavu si byl Krajský soud v Praze vědom. Seznámil se nicméně se třemi rozhodnutími Nejvyššího soudu, které řešily obdobnou situaci. Po důkladném zvážení se krajský soud přiklonil k názoru vyjádřeném v usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 178/2002. Důvody tohoto postupu jsou patrny z odůvodnění napadeného usnesení, na něž krajský soud odkázal.

Okresní soud v Kutné Hoře ve svém vyjádření ze dne 12. května 2004 stručně rekapituloval průběh trestního řízení a příčiny jeho trvání a připustil, že v řízení došlo k průtahům. Konstatoval však, že po té, co usnesení o zastavení trestního stíhání bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Praze zrušeno, byla řada skutků několika obžalovaných vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem ze dne 10. května 2004 byl obžalovaný E. K. spolu s jinými uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 trestního zákona, a to ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků.

Podáním ze dne 7. října 2004 informoval Okresní soud v Kutné Hoře o tom, že výše citovaný rozsudek ze dne 10. května 2004, čj. 6 T 147/99-1999, ve vztahu ke stěžovateli nabyl právní moci dne 2. července 2004, neboť se stěžovatel proti němu neodvolal.

Krajské státní zastupitelství se přípisem ze dne 3. února 2004 vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti.

III.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění platném v době podání ústavní stížnosti je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí, které nebylo konečným meritorním rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti němu. Následně proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. května 2004, čj. 6 T 147/99-1999, nepodal odvolání, takže tento rozsudek nabyl ve vztahu k němu právní moci dne 2. července 2004. Proti tomuto rozsudku nepodal ani ústavní stížnost, která by však tak jako tak byla shledána nepřípustnou, neboť stěžovatel nepodáním odvolání nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Za této situace ani nelze učinit výjimku z přípustnosti ústavní stížnosti proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a to ani kdyby to stěžovatel výslovně žádal.

Protože stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítá jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2004

JUDr. Pavel Rychetský v.r.soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.