IV. ÚS 698/10
IV.ÚS 698/10 ze dne 13. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele K + 3K, s.r.o., se sídlem v Brně, Saidova 272/5, zastoupeného JUDr. Jaromírem Saxlem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Údolní 33, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 300/2007-195 ze dne 26. listopadu 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 10. března 2010, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Při shromažďování podkladů Ústavní soud od Krajského soudu v Brně zjistil, že stěžovatel podal dne 10. března 2010 proti v záhlaví citovanému rozhodnutí (v souladu s poučením v něm obsaženým) dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Dále Ústavní soud zjistil, že stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozhodnutí podal dne 22. března 2010 i žalobu pro zmatečnost, o které také nebylo dosud rozhodnuto. Kopii těchto podání stěžovatele Krajský soud v Brně zaslal Ústavnímu soudu.
Po posouzení uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.

Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky. Stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 věty za středníkem citovaného zákona.

Pokud stěžovatel svého práva podat mimořádné opravné prostředky využil, je nezbytné jím podané dovolání a žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Tento závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. 1. 2007 IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním. V odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí: "Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu." Obdobná situace jako v citovaném usnesení pak nastává též v případě souběžného podání ústavní stížnosti a žaloby pro zmatečnost.

Současné podávání dovolání či žaloby pro zmatečnost a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání rozdílných rozhodnutí v téže věci.

Ústavní soud nemá také důvod na rozhodnutí o dovolání, případně o žalobě pro zmatečnost, vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání či žaloby pro zmatečnost, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu či soudu rozhodujícího o žalobě pro zmatečnost) mohl by být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku jsoucím v dispozici stěžovatele (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. dubna 2010

JUDr. Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.