IV. ÚS 689/17
IV.ÚS 689/17 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jolany Wagnerové, zastoupené Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015 č. j. 12 Cmo 372/2014-297 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 29 Cdo 4819/2015-348, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka s odvoláním na porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2014 č. j. 50 Cm 383/2012-196 zrušil ve vztahu ke stěžovatelce směnečný platební rozkaz ze dne 14. 1. 2013 č. j. 50 Cm 383/2012-26, jímž uložil stěžovatelce a dalším žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni UniCredit Leasing CZ, a. s. částku 5 108 846,80 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 17 029,- Kč a náklady řízení ve výši 422 994,- Kč (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a stěžovatelkou a o vrácení zůstatku zálohy na znalečné (výroky II. a III.)

Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu ke stěžovatelce ponechal v platnosti označený směnečný platební rozkaz ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013 č. j. 50 Cm 383/2012-29 ohledně povinnosti stěžovatelky k zaplacení směnečného penízu ve výši 5 108 846,80 Kč s příslušenstvím, směnečné odměny ve výši 17 029,- Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 326 760,- Kč. Ve zbývající části výroku I., jímž bylo rozhodnuto o zrušení směnečného platebního rozkazu ohledně povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 96 234,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího a dovolacího soudu, že její námitka, že zůstatková hodnota předmětu leasingu, kterou žalobkyně při konečném finančním vyúčtování leasingové smlouvy odečetla od celkové výše neuhrazených leasingových splátek a dalších nákladů vzniklých v souvislosti s předčasným ukončením leasingu, neodpovídala žalobkyní deklarované hodnotě a že skutečná zůstatková hodnota leasingu je nepoměrně vyšší, je neurčitá, neboť v této námitce není výslovně specifikována výše částky, která měla být správně žalobkyní uvedena při vyplnění biankosměnky. Závěr o neurčitosti námitky podle stěžovatelky odporuje zákonné definici námitek podle § 175 odst. 3 a 4 o. s. ř. Je přesvědčena, že její námitka byla odůvodněna, včas uplatněna, dostatečně skutkově specifikována a je tedy určitá. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3300/07 uvádí, že koncentrační zásada stanovená v § 175 odst. 2 o. s. ř. nemůže znamenat, že by stěžovatelka nemohla v průběhu dalšího řízení uvádět relevantní skutečnosti či nabízet důkazy k obraně, kterou již obecně v námitkách uplatnila.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěrem odvolacího soudu, že námitka stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu je neurčitá, neboť neuvedla, o jakou částku by měla být taková cena vyšší, tj. o jakou částku by měla být nižší spornou směnkou zajištěná pohledávka. Odvolací soud se otázkou neurčitosti námitky stěžovatelky řádně zabýval a své závěry srozumitelně objasnil. Konstatoval mimo jiné, že podstatou námitek stěžovatelky je tvrzení, že pohledávka žalobkyně neměla být snížena pouze o částku 435 000,- Kč, ale o jinou vyšší částku. Stěžovatelka však ve svých námitkách neuvedla, o jakou částku by se mělo jednat. Není tedy zřejmé, v jakém rozsahu byl směnečný platební rozkaz touto námitkou napaden a jakou část směnečného penízu požaduje žalobkyně podle stěžovatelky neoprávněně. Odvolací soud dále zdůraznil, že není možné, aby stěžovatelka pouze v obecné rovině tvrdila, že žalobkyni část směnečné sumy nenáleží s tím, že vyčíslení podle jejího názoru neprávem požadované částky a tedy i určení rozsahu své námitkové obrany "přenechá" znalci, případně výsledkům jiného dokazování.

Pochybení Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura nevykazuje ústavněprávní deficity.

Nejvyšší soud své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky založil na závěru, že v řešení otázky "(ne)určitosti námitky dovolatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu (co do výše "zůstatkové hodnoty předmětu leasingu")" je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry formulovanými v judikatuře Nejvyššího soudu. Ve vztahu k dané věci dovolací soud doplnil, že na straně jedné sporná směnka zajišťovala všechny v úvahu přicházející pohledávky žalobkyně z leasingové smlouvy a jejího porušení a na straně druhé stěžovatelka založila svou obranu proti směnečnému a platebnímu rozkazu na tvrzení o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši přesahující směnečnou sumu, které nebylo soudem shledáno opodstatněným a dále na tvrzení ohledně "podhodnocení zůstatkové ceny předmětu leasingu". V této souvislosti také poukázal na to, že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3300/07 považuje za nepřípadný, neboť řeší zcela odlišnou situaci. S tímto závěrem dovolacího soudu je třeba se ztotožnit, neboť uvedený nález se týká výslovné a jednoznačné námitky vznesené stěžovatelem, že není osobou zavázanou ze směnky, neboť podpis na směnku on sám neučinil.

Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.