IV. ÚS 683/17
IV.ÚS 683/17 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Oty Pauluse, zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. Nt 600/2016-28, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 14 To 168/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jakožto účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práv a svobod zaručených v čl. 8 a v čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatel byl napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "soud prvého stupně") na základě návrhu Krajského státního zastupitelství v Praze vzat do předběžné vazby na základě ustanovení § 204 odst. 3, 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), neboť na něj byl vydán Okresním soudem v Mariboru dne 14. 9. 2015 evropský zatýkací rozkaz pod sp. zn. X Kpr 22460/2015 (dále jen "evropský zatýkací rozkaz"), jelikož proti němu bylo ve Slovinsku vedeno trestní stíhání pro podezření ze zapojení do obchodování s lidmi za účelem kořistění z nucené prostituce. Současně soud prvého stupně nepřijal peněžitou záruku stěžovatele. Soud prvého stupně odůvodnil své napadené rozhodnutí zejména tím, že stěžovateli reálně hrozí uložení vysokého trestu, což již samo o sobě může vést k závěru, že by se trestnímu stíhání vyhýbal, navíc byl stěžovatel pro slovinské orgány delší dobu nedosažitelný a jeho vazby k místu, kde se zdržoval, nebyly dostatečně pevné. Nepřijetí peněžité záruky pak odůvodnil soud prvého stupně tím, že se nepodařilo objasnit reálné majetkové poměry stěžovatele, a tak nebylo možno určit adekvátní výši peněžité záruky.

3. Stěžovatel proti napadenému usnesení soudu prvého stupně podal stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") tak, že ji zamítl. V něm se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, jež doplnil o úvahu, že neobjasnění majetkových poměrů stěžovatele tomuto nemůže jít k tíži, nicméně vzhledem k závažnosti trestné činnosti, z níž je podezříván, bylo přijetí peněžité záruky podle stížnostního soudu stejně vyloučeno. Stížnostní soud rovněž uvedl, že pro rozhodnutí o předběžné vazbě není podstatné, zda se slovinské orgány činné v trestním řízení pokusily či nepokusily stěžovatele nejprve obeslat či zajistit jeho přítomnost jiným způsobem. Stěžovatel se s tímto rozhodnutím nespokojil, a proto využil svého práva domáhat se ochrany svých práv v řízení před Ústavním soudem v tomto řízení o ústavní stížnosti.

III. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí jak proti skutečnosti, že obecné soudy v jeho případě shledaly naplnění důvodů pro vzetí do předběžné (tzv. předávací) vazby, tak proti skutečnosti, že neuplatnily některý z institutů nahrazujících vazbu. Konkrétní námitky stěžovatele lze shrnout následovně: 1) absence úředně ověřeného překladu evropského zatýkacího rozkazu a dalších písemností; 2) nesplnění podmínek pro vydání evropského zatýkacího rozkazu; 3); nesplnění podmínek pro vzetí do předávací vazby; 4) nedostatečné zjištění možnosti nahradit předávací vazbu jiným institutem. Tyto námitky lze charakterizovat následovně:

5. Ad 1). Stěžovatel především namítá, že v době jeho vzetí do vazby nedisponoval soud prvého stupně úředně ověřeným překladem oficiálního dokumentu evropského zatýkacího rozkazu, nýbrž měl k dispozici toliko přípis Policejního prezidia České republiky, Odboru mezinárodní policejní spolupráce, obsahujícího blíže neidentifikovaný překlad některých údajů z evropského zatýkacího rozkazu. Tyto údaje však nebyly kompletní, neboť přípis neobsahuje např. výpis ze Slovinského trestního zákoníku o právní kvalifikaci skutku, pro nějž byl evropský zatýkací rozkaz vydán. Rovněž nebyl doložen žádný dokument, prokazující, že proti stěžovateli je ve Slovinsku vedeno trestní řízení.

6. Ad 2). Stěžovatel rovněž polemizuje se splněním podmínek pro vydání evropského zatýkacího rozkazu. Uvádí, že z dostupných informací ze slovinské strany nebylo možno posoudit, zda bylo v jeho případě nutné vydávat evropský zatýkací rozkaz, respektive zda se jej pokoušely slovinské orgány kontaktovat. Stěžovatel se přitom zdržoval po dobu více jak osmi let na stejné adrese, kde si přebírá poštu a kde je v nájmu, byť se nejedná o adresu jeho trvalého bydliště. Policii České republiky přitom bylo z úřední činnosti známo, kde se stěžovatel zdržuje, přesto k jeho zadržení a vzetí do předběžné vazby došlo až cca rok a půl po vydání evropského zatýkacího rozkazu.

7. Ad 3). Stěžovatel se vymezuje proti závěru obecných soudů, že v jeho případě je dána obava, že se bude vyhýbat trestnímu řízení. Stěžovatel se zdržuje dlouhodobě na stejném místě, v zahraničí v posledních čtyřech letech nebyl a nemá tam ani žádné známé či příbuzné, v České republice má rodinu a trvalé vazby, je trvale v péči českých lékařů. Obecné soudy přitom neprokázaly žádnou konkrétní reálnou obavu, že by mohl uprchnout.

8. Ad 4). Stěžovatel napadá údajnou nemožnost nahradit předběžnou vazbu jinými instituty. Uvádí, že nedostatečné prověření majetkových poměrů není důvodem pro vyloučení peněžité záruky, neboť úkolem soudu je pouze stanovit přiměřenou výši, zaručující, že stěžovatel dostojí podmínkám složení záruky, a tuto záruku pak může složit kdokoliv, tj. i třetí osoba. Výše peněžité záruky tak podle stěžovatele není závislá na jeho majetkových poměrech. Stěžovatel na podporu svých námitek odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 732/05 (N 99/49 SbNU 469).

9. K získání dalších relevantních poznatků si Ústavní soud opatřil vyjádření soudu prvého stupně a stížnostního soudu, jakož i relevantní spisový materiál.

10. Soud prvého stupně odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a nad jeho rámec uvedl, že usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. Nt 508/2017, ze dne 7. 2. 2017, bylo rozhodnuto o předání stěžovatele do Slovinska, které bylo rovněž po nabytí právní moci realizováno.

11. Rovněž stížnostní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a opětovně vyzdvihl závažnost trestné činnosti, z níž je stěžovatel podezřelý, která dle názoru stížnostního soudu již sama o sobě dostatečně zakládá obavu, že stěžovatel uprchne či se bude skrývat. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

12. Policejní prezidium České republiky, Odbor mezinárodní spolupráce, Oddělení operativní spolupráce zaslalo Ústavnímu soudu k jeho žádosti kopii kompletního překladu evropského zatýkacího rozkazu, včetně překladatelské doložky, z níž plyne, že tento dokument přeložila Vera Strmšek, univ. dipl. ing. gr. dne 21. 12. 2016, soudní tlumočník pro český jazyk, na základě ustanovení Ministra spravedlnosti Slovinské republiky ze dne 7. 10. 1992, č. 756-84/91.
IV. Posouzení Ústavním soudem

13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se v řízení o vzetí stěžovatele do předběžné vazby porušení žádného základního práva či svobody nedopustily. Toto řízení proběhlo v plné konformitě se zákonnými požadavky, vytyčenými trestním řádem a zákonem o mezinárodní justiční spolupráci, jakož i v souladu s lidsko-právními požadavky, vyplývajícími zejména z čl. 36 až 40 Listiny. S jednotlivými námitkami stěžovatele se pak Ústavní soud vypořádává takto:

15. Námitka ad 1) nemá žádné materiální opodstatnění. Stěžovatel zjevně přehlíží, že ustanovení § 204 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci stanovuje jako podmínky vzetí do předběžné vazby existenci důvodu předběžné vazby a současně vydání evropského zatýkacího rozkazu či znalost informací dle ustanovení § 203 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci (tj. osoba, o jejíž předání jde; existence způsobilého podkladu k vydání evropského zatýkacího rozkazu; skutku, pro nějž by mohl být vydán evropský zatýkací rozkaz; horní hranice trestu), přičemž zda je vydán evropský zatýkací rozkaz či jsou pouze známy informace dle ustanovení § 203 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, je nerozhodné, neboť se jedná o podmínky alternativní [srov. k tomu POLÁK, P. In: POLÁK, P., KUBÍČEK, M. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014. In: ASPI (právní informační systém), komentář k § 204 odst. 1 a 2, bod 1].

16. Ze spisového materiálu je zřejmé, že v době rozhodování o vzetí stěžovatele do předběžné vazby se oficiální a úplný překlad evropského zatýkacího rozkazu ve spisu vedeném soudem prvého stupně nenacházel. Z protokolu o vazebním zasedání (č. l. 25) pak vyplývá, že soud prvého stupně jako důkaz v tomto směru provedl pouze kopii slovinského znění evropského zatýkacího rozkazu (č. l. 10 až 13) a zprávu Policejního prezidia České republiky (č. l. 14), která obsahovala neoficiální překlad skutku, jeho právní kvalifikace včetně trestní sazby, osobní údaje stěžovatele a údaje o slovinském justičním orgánu, který evropský zatýkací rozkaz vydal, tedy v zásadě informace v rozsahu vymezeném ustanovením § 203 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

17. Ústavní soud k tomu podotýká, že v souladu s ustanovením § 204 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci postačuje doručení úředního překladu evropského zatýkacího rozkazu státnímu zástupci do dvaceti dnů ode dne vzetí do předběžné vazby. Že tomu tak v jeho případě nebylo, to však stěžovatel netvrdí, jeho námitka se vztahuje pouze ke skutečnosti, že soud prvého stupně ani stěžovatel sám k dispozici neměli oficiální překlad evropského zatýkacího rozkazu již při vazebním zasedání, na jehož závěr bylo vydáno napadené rozhodnutí soudu prvého stupně. Ústavní soud se proto musel zabývat otázkou, zda byla zpráva Policie České republiky s neoficiálním částečným překladem jako podklad pro rozhodnutí soudu dostatečná a zda postačovala i k zajištění práva na obhajobu stěžovatele v dostatečné míře. Porovnáním obsahu této zprávy a oficiálního překladu evropského zatýkacího rozkazu ze dne 21. 12. 2016, jejž zaslalo Policejní prezidium České republiky Ústavnímu soudu k jeho žádosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že tento obsah je co do popisu skutku, právní kvalifikace včetně trestu, identifikace stěžovatele a identifikace vydávajícího orgánu, v podstatě totožný s pozdějším oficiálním překladem evropského zatýkacího rozkazu. Postačovaly-li by tyto informace pro splnění podmínky pro vzetí do vazby ve smyslu ustanovení § 204 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci samy o sobě jakožto informace odpovídající ustanovení § 203 odst. 3 uvedeného zákona, tím spíše musí tyto informace postačovat tehdy, byl-li vedle nich vydán i evropský zatýkací rozkaz, byť tento nebyl v době rozhodnutí oficiálně přeložen.

18. Vydání napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně na základě toliko částečného neoficiálního překladu proto nezpůsobuje ani nezákonnost, natož protiústavnost napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť je zřejmé, že soudu prvého stupně byly skutečnosti dle ustanovení § 203 odst. 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci známy a stěžovatel s nimi byl seznámen v českém jazyce. Tento závěr tedy obstojí i při konfrontaci nynějšího případu s požadavky čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 2 Úmluvy. Nutno zde zdůraznit, že je třeba klást odlišné nároky co do překladu procesních listin a listinných důkazů v řízení o vzetí do předběžné vazby, v řízení o předání a v řízení ve věci samé, tj. ve věci rozhodnutí o skutku. V řízení o vzetí do předběžné vazby se nevede dokazování k objasnění samotného skutku, ale toliko k objasnění splnění či nesplnění důvodů vazby [k tomu srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 437/06 ze dne 12. 9. 2006 (U 10/42 SbNU 527), usnesení sp. zn. IV. ÚS 2356/14 ze dne 14. 10. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1808/14 ze dne 15. 7. 2014; všechna zde odkazovaná usnesení jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz]. V případě předběžné vazby v souvislosti s řízením o předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu je pak situace specifická tím, že soud rozhodující o vazbě nepřezkoumává důvodnost vedení trestního stíhání ve vydávajícím státě, nýbrž toliko splnění podmínek popsaných výše sub 15.

19. Pro zachování práva na obhajobu stěžovatele je tak podstatné pouze to, zda měl v době řízení o vzetí do předběžné vazby k dispozici v českém jazyce všechny informace, které jsou relevantní pro posouzení splnění či nesplnění podmínek dle ustanovení § 204 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Jak Ústavní soud poznamenal výše sub 17., v tomto rozsahu stěžovatel potřebnými informacemi disponoval. Stěžovatel přitom nenamítá, že by neoficiální překlad ve zprávě Policejního prezidia České republiky byl chybný či dokonce svévolný, ani neuvádí žádné konkrétní informace, které by mu pro účely jeho obhajoby v řízení o vzetí do předběžné vazby neúplným překladem scházely. Jestliže tak byla splněna podmínka pro vzetí do předávací vazby dle ustanovení § 204 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci spočívající ve známosti informací dle ustanovení § 203 odst. 3 tohoto zákona a zároveň byla splněna podmínka, že stěžovatel byl s existencí těchto podmínek v českém jazyce seznámen a mohl proti nim brojit, nemohlo k porušení jeho práv dojít tím, že současně ve věci existoval i úředně nepřeložený evropský zatýkací rozkaz (srov. k tomu přiměřeně usnesení sp. zn. II. ÚS 2867/08 ze dne 12. 2. 2009).

20. S námitkou ad 2) Ústavní soud taktéž nemůže souhlasit. Samotná koncepce institutu evropského zatýkacího rozkazu tak, jak jej upravuje rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 č. 2002/584/SVV, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, brání tomu, aby vykonávající členský stát byl oprávněn přezkoumávat důvodnost evropského zatýkacího rozkazu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3770/16 ze dne 14. 2. 2017). Případy odmítnutí vykonání evropského zatýkacího rozkazu upravuje taxativně výše zmíněné rámcové rozhodnutí ve svých čl. 3 a 4, které jsou do české právní úpravy transponovány ustanoveními § 205 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Žádný z těchto důvodů ovšem nekoresponduje s námitkou stěžovatele. Nelze tedy souhlasit s tím, že by předpokladem pro předání, natožpak pro rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby před rozhodnutím o předání, byly předchozí snahy vydávajícího orgánu kontaktovat osobu, proti níž je evropský zatýkací rozkaz vydán, resp. prokázání, že se tak stalo.

21. Námitku stěžovatele ad 3) je Ústavní soud nucen odmítnout jako nedůvodnou. Důvodem předběžné vazby jde dle ustanovení § 204 odst. 4, ve spojení s ustanovením § 94 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, obava z útěku osoby, o jejímž předání je rozhodováno. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte uvedl, že zjištění důvodu vazby a posouzení existence konkrétních okolností, z nichž je možné jej dovodit, je věcí obecných soudů [srov. k tomu mezi mnohými např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996 (N 74/6 SbNU 27), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235) či nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83)]. Pakliže obecné soudy svůj závěr o existenci takové obavy řádně odůvodní, nemá Ústavní soud, vázán zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, možnost takový závěr přezkoumávat. To platí i pro vazbu předběžnou [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1326/15 ze dne 23. 6. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 3572/16 ze dne 21. 2. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 635/16 ze dne 22. 11. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3140/14 ze dne 5. 1. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 3399/11 ze dne 12. 12. 2011 či nález sp. zn. I. ÚS 1801/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 222/75 SbNU 499)].

22. Obecné soudy dovodily konkrétní důvod obavy, že by stěžovatel mohl uprchnout, z poměrně vysoké horní hranice trestní sazby, jíž je ohrožen (15 let), přičemž vzhledem k okolnostem (organizovaný charakter, delší doba páchání) lze uvažovat o uložení již přísnějšího trestu, a ze skutečnosti, že nemá v České republice žádné pevné vazby na konkrétní místo. Toto odůvodnění shledává Ústavní soud dostatečným a ničeho na tom nemůže změnit ani skutečnost, že stěžovatel se fakticky zdržuje již řadu let na stejném místě. Sám totiž při vazebním zasedání uvedl (dle protokolu o vazebním zasedání na č. l. 25), že se o skutečnosti, že je proti němu ve Slovinsku vedeno trestní stíhání a že na něho byl vydán evropský zatýkací rozkaz, dozvěděl až při svém zadržení. Jestliže stěžovatel nevykazoval tendence uprchnout v době, kdy nevěděl o tom, že mu potenciálně hrozí riziko uložení poměrně vysokého trestu odnětí svobody, nelze z toho dovozovat, že obava z jeho útěku je eliminována i pro období po nabytí tohoto poznatku.

23. Konečně ani s námitkou ad 4) se Ústavní soud neztotožnil. Jakkoliv obecně stěžovateli nelze klást k tíži nemožnost zjištění jeho majetkových poměrů, při podezření z dlouhodobého páchání organizovaného obchodování s lidmi za finanční odměnu nelze naopak klást k tíži orgánům činným v trestním řízení, jestliže za situace, kdy dospěly k závěru, že značná potenciálně hrozící výše trestu, který by stěžovateli případně mohl být uložen, uzavřely, že stanovení ani relativně vysoké peněžité záruky by neodstranilo obavu, že by stěžovatel mohl uprchnout.

24. Nelze se v tomto směru ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že výše peněžité záruky nemá být určována podle majetkových poměrů osoby, proti níž se řízení vede, ale podle závažnosti skutku. Smyslem peněžité záruky je totiž vytvoření dostatečně účinné negativní motivace k porušení jejích podmínek, čehož je dosaženo zejména citelností v majetkové sféře této osoby v případě jejího propadnutí. Soud tak musí vždy kvalifikovaně odhadovat, jakou částku si již dotyčná osoba nemůže dovolit oželet, přičemž přihlíží k jejím majetkovým poměrům, resp. možnostem získat odpovídající částku třeba i zápůjčkou či úvěrem, a potenciální motivaci vyhnout se případnému trestu odnětí svobody, vycházející zejména z jeho délky. Jestliže za daných podmínek obecné soudy dospěly k závěru, že riziko útěku stěžovatele je příliš vysoké bez ohledu na případnou peněžitou záruku, neotevírá se zde prostor pro nové samostatné posouzení této otázky Ústavním soudem. Ostatně jako obiter dictum je možno dodat, že stěžovatel sám nevyvinul žádnou iniciativu co do případné výše peněžité záruky, ačkoliv mu nic nebránilo v tom, aby určitou částku sám nabídl, případně aby alespoň orientačně uvedl své majetkové poměry.

V. Závěr

25. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.