IV. ÚS 681/09
IV.ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009

N 221/55 SbNU 75
K hranici přípustnosti dovolání a posuzování jeho přípustnosti v případě dělitelných plnění (k samostatnému skutkovému základu práva či nároku)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 20. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 681/09 ve věci ústavní stížnosti FATO invest, a. s., Hradec Králové, IČ: 15062597, se sídlem Hradec Králové, Dřevařská 904, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3243/2008-205 ze dne 22. ledna 2009, kterým bylo odmítnuto pro nepřípustnost stěžovatelčino dovolání vzhledem k výši peněžitého plnění, které byla stěžovatelka povinna podle rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu zaplatit, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a M. P. jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

I.

1. Návrhem došlým dne 24. března 2009 ve lhůtě určené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím některé formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému rozhodnutí.

2. V ní stěžovatelka napadá shora uvedené rozhodnutí s námitkami, že se Nejvyšší soud dopustil nesprávného právního posouzení, neboť vadně vyhodnotil přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud stěžovatelkou uplatňovaný nárok rozdělil na dva díly, z nichž každému přisoudil jiný režim pro posouzení přípustnosti dovolání, a posléze u obou takto rozdělených nároků shledal překážku přípustnosti dovolání. Brojí proti samostatně posuzované přípustnosti dovolání u jednotlivých částí jedné výrokové věty odvolacího soudu a argumentuje především tím, že předmětem řízení bylo pouze jedno právo, nikoli dvě práva se samostatným základem. Nejvyšší soud nedodržel kogentní normy upravující civilní proces takovým způsobem, že zasáhl do ústavním pořádkem zaručených základních práv, a to na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis, z něhož se podává zejména následující:

4. Vedlejší účastník se domáhal jako zhotovitel žalobou podanou proti stěžovatelce zaplacení části ceny ve výši 104 027 Kč, neboť tato část mu po provedení díla nebyla uhrazena. V řízení před nalézacím soudem se stěžovatelka bránila námitkou započtení smluvní pokuty (ve výši žalobního nároku), vzniklé za prodlení s předáním díla zhotovitele, a proto soud vedlejšímu účastníkovi nevyhověl a žalobu rozsudkem č. j. 33 Cm 150/2004-65 ze dne 10. 2. 2005 v celém rozsahu zamítl.

5. Odvolací soud k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zjistil totiž, že na rozdíl od všech jiných skutkových okolností nebyly řádně zjištěny ty, jež se týkaly prodlení zhotovitele, zejména doby prodlení, což mělo vliv na výši smluvní pokuty a zánik žalobcova práva započtením. Proto nalézacímu soudu uložil svým usnesením č. j. 1 Cmo 162/2005-96 ze dne 21. 3. 2006 doplnit dokazování.

6. Soud prvního stupně po doplněném dokazování zjistil, že námitka stěžovatelky zápočtem smluvní pokuty je důvodná jen zčásti, a proto žalobě svým rozsudkem č. j. 33 Cm 150/2004-138 ze dne 5. 3. 2007 v částce 44 583 Kč vyhověl a ve zbývající části, tj. 59 444 Kč ji zamítl. Žalobce i žalovaná se proti rozhodnutí odvolali.

7. Odvolací soud se ve svém rozsudku č. j. 1 Cmo 256/2007-185 ze dne 13. 2. 2008 s rozhodnutím soudu prvního stupně co do věcné správnosti ztotožnil, avšak pozměnil jej tak, že redukoval původní závěr o době prodlení žalobce, a proto žalobě v částce 59 444 Kč vyhověl a ve zbývající části, tj. 44 583 Kč ji zamítl.

8. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, a to do výroku I./1, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit 59 444 Kč. Dle jejího názoru byl naplněn dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a odst. 3 (dovolání lze podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) o. s. ř. Přípustnost dovolání v částce 44 583 Kč z celkové částky 59 444 Kč spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil] a v částce tvořené rozdílem mezi 59 444 Kč a 44 583 Kč, tj. 14 861 Kč v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé). Dovolací soud k přípustnosti dovolání co do měnící části výroku rozsudku v rozsahu částky 14 861 Kč uzavřel, že je z důvodu stanoveného v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena. Obdobný závěr učinil i u části výroku v rozsahu 44 583 Kč, jímž odvolací soud výrok soudu prvního stupně (implicitně) potvrdil. Proto dovolání v rozsahu jednotlivých dovolacích námitek svým usnesením č. j. 23 Cdo 3243/2008-205 ze dne 22. ledna 2009 pro nepřípustnost odmítl.

III.

9. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.

10. Nejvyšší soud ve svém podání ze dne 11. června 2009 ozřejmil, že dovolání stěžovatelky řádně posoudil, a protože ho ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. neshledal přípustným, nezbylo mu než je odmítnout. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta, přičemž souhlasil s upuštěním od ústního jednání, příp. s jednáním bez své účasti.

11. Stěžovatelce bylo vyjádření účastníka zasláno k replice. Ta se v podání ze dne 7. října 2009 s přípisem Nejvyššího soudu neztotožnila a souhlasila s upuštěním od ústního jednání.
IV.

12. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

13. V souzeném případu šlo o právo vedlejšího účastníka na zaplacení části ceny za dílo a tento nárok stěžovatelka nepopírala; na svoji obranu užila námitku započtení protipohledávkou, tedy právo kompenzační povahy, vycházející z týchž právních poměrů (smlouvy o dílo), avšak s jiným skutkovým základem.

14. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem vyjádřeným v komentářové literatuře a v ustálené judikatuře, že právem se samostatným skutkovým základem se rozumí též spor nebo jiná právní věc, která vychází z jiných skutkových tvrzení, jimiž byla uplatněna (z odlišného skutku), než další spory nebo právní věci, o nichž se společně rozhoduje. Jedním rozhodnutím soud rozhoduje ve společném řízení ve skutkově odlišných sporech nebo jiných právních věcech též tehdy, uplatnil-li žalovaný proti žalobci svůj nárok vzájemnou žalobou (§ 97 a 98 o. s. ř.). O rozhodnutí o několika právech se samostatným skutkovým základem jde proto tehdy, bylo-li rozhodnuto současně o zaplacení pohledávky ze smlouvy a o smluvní pokutě; okolnost, zda se tak stalo jediným výrokem (např. ukládajícím zaplacení peněžitého plnění) nebo více výroky, je tu nerozhodná. O právo se samostatným skutkovým základem jde podle ustálené soudní praxe také tehdy, došlo-li k tzv. rozštěpení původně jediného práva na dvě práva v důsledku toho, že odvolatel využil svého práva a proti rozhodnutí o dělitelném plnění podal odvolání jen zčásti (svůj odvolací návrh kvantitativně ohraničil jen na část plnění, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto), citováno dle Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1088 a násl. Výše uvedené potvrzuje i stabilní judikatura (viz Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozhodnutí R 5/1998: Je-li v návrhu na zahájení řízení vedle zaplacení ceny díla požadována také úhrada smluvní pokuty, jde o dva nároky se samostatným skutkovým základem.).

15. V soudní praxi se lze s tzv. rozštěpením nároku setkat zásadně v jediné podobě: Odvíjí se od úkonu účastníka, kdy původně jednotné právo (ve smyslu jediného skutkového základu) může být rozštěpeno na dvě práva v závislosti na rozsahu podaného odvolání (dovolání); v tomto smyslu je závěr o tzv. rozštěpení práva jedním z projevů uplatnění dispoziční zásady v odvolacím (dovolacím) řízení (např. rozhodl-li nalézací soud o nároku na dělitelné plnění, může odvolatel napadnout odvoláním také jen část tohoto plnění - rozhodnutí nalézacího soudu je jím napadeno jen v takovém rozsahu, který vyplývá z odvolatelem vymezené části dělitelného plnění).

16. Naproti tomu soudní rozhodnutí, kterým je v rozporu s přesvědčením strany sporu přiznáno právo jen zčásti, může být korekcí představy jeho držitele o skutečném rozsahu práva nebo např. výsledkem střetu s jiným právem, v jehož důsledku došlo k jeho částečnému zániku, příp. nevykonatelnosti; ani v jednom z naposledy zmíněných případů však nejde o tzv. rozštěpení práva sensu stricto.

17. Stěžovatelka namítá nespravedlivě formalistický přístup Nejvyššího soudu k podanému dovolání, jestliže výrok I./1 odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o dělitelném plnění (... žalovaný je povinen zaplatit žalobci 59 444 Kč ...), rozděluje a následnou subsumpcí takto rozčleněných částí pod ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dospívá k závěru, že jde o - v jednotlivých částech - nepřípustné dovolání. Stěžovatelka tvrdí, že šlo o práva se stejným skutkovým základem, a proto měly být oba nároky stran překonání hranice stanovené v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. hodnoceny společně, v jejich součtu; v opačném případě tak podle ní dochází k nepřípustnému štěpení práva.

18. Ústavní soud je však toho názoru, že tu nejde o případ práva se stejným skutkovým základem a zároveň tu nejde ani o tzv. rozštěpení práva sensu stricto. Na první pohled jednolitý výrok byl správně testován pro účely zkoumání přípustnosti dovolání; byly shledány hned dva předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž každý z těchto předpokladů byl shledán v kvantitativním rozsahu, který byl dán výsledkem procesu před obecnými soudy; současně však tento rozsah nebyl ani v jednom případě dostatečný co do podmínky stanovené v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento přístup Ústavní soud obecně shledává jako správný, ale zároveň je nutné dodržet i limity níže rozvedené.

19. Jestliže Nejvyšší soud vyšel z výše předznačeného, tj. že se co do přezkumu předpokladů přípustnosti dovolání jedná o "samostatně posuzované části nároku", byť byly uvedeny pod jedním výrokem, musel v předmětné věci aplikovat právě ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které stanoví obecnou podmínku přípustnosti dovolání proti jakémukoliv výroku, pokud bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; tuto obecnou podmínku je povinen posuzovat u každého jednotlivého předpokladu samostatně.

20. Ústavní soud již v minulosti podrobil kritice postup obecných soudů a především soudu dovolacího, pokud rozdělí jednotlivé žalobní nároky vyplývající ze stejné právní situace tak, že v rámci jednoho řízení dojde k jakémusi rozštěpení věci a vytvoření několika "procesních režimů" z hlediska uplatňování opravných prostředků (viz nález sp. zn. II. ÚS 117/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 37, str. 413, nebo dostupný v el. verzi in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud však tzv. dělení nároku nevyloučil zcela; v konkrétním případě jako ústavně rozporný zhodnotil fakt, že z rozhodnutí odvolacího soudu nebylo lze seznat, že právě kvůli jeho rozhodnutí došlo k rozdělení nároku na dva díly (v řízení před obecnými soudy bylo zrušeno celé rozhodnutí, jak výrok vyhovující, tak výrok zamítavý, a současně odvolací soud nezaujal žádný názor k výši plnění), přičemž Nejvyšší soud posléze domněle dovozoval, že může při zjišťování přípustnosti dovolání vycházet z rozhodnutí soudu prvního stupně, ač bylo odvolacím soudem za okolností vpředu uvedených zrušeno, v důsledku čehož - v rozporu s čl. 36 Listiny - pro každý díl nároku stanovil jiný režim přípustnosti dovolání. Výslovně však bylo Ústavním soudem potvrzeno, že tzv. dělení nároku je možné tam, kde soud v rámci odvolání rozhoduje o základu nároku a v odůvodnění vyjádří názor limitující výši nároku, neboť v takovém případě je totiž z čeho dovodit jiný skutkový základ pro tu část nároku, stran které bylo původnímu rozhodnutí vyhověno, a jiný skutkový základ pro tu část výroku, stran které původnímu rozhodnutí vyhověno nebylo. Jinými slovy, jestliže odvolací soud ve sporu o dělitelné plnění zruší jak výrok vyhovující, tak výrok zamítající, anebo jen jeden z nich, byla-li žaloba zcela (ne)úspěšná, aniž by se k výši plnění nějak vyjádřil, chybí tu pro posouzení přípustnosti dovolání měřitelný podklad, daný výrokem soudu nebo jeho odůvodněním, v jaké části bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, příp. změněno; nebude-li v navazujícím řízení o základu nároku rozhodnuto jinak, je nutné pro účely posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vycházet z hodnoty vyjádřené v žalobním žádání.

21. Byť lze v souzeném případu a shora uvedeném nálezu Ústavního soudu nalézt jisté paralely, jde o obdobnost jen částečnou. Protože bylo v navazujícím řízení o základu nároku rozhodnuto jinak (věta poslední předchozího odstavce), je nutné považovat za relevantní rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 1 Cmo 256/2007-185 ze dne 13. 2. 2008 ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu č. j. 33 Cm 150/2004-138 ze dne 5. 3. 2007; z uvedeného a intencí shora předznačených je tak zřejmé, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání došlo z pohledu dovolatele (stěžovatelky) jednak k potvrzení (implicitního) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v částce 44 583 Kč a jednak k jeho změně [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] v částce 14 861 Kč. Byť tak zůstalo z pohledu stěžovatelky nepřiznáno domnělé právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 59 444 Kč, nelze jen ze vztahu samotného žalobního (vzájemného) návrhu a pravomocného výroku usuzovat na přípustnost dovolání dle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

22. Fakt, že odvolací soud zprvu rozhodnutí nalézacího soudu zrušil, neměl vliv na posouzení přípustnosti dovolání v částce 44 583 Kč podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť šlo jen o pokyn k doplnění rozsahu dokazování a provedení určitých důkazů; souvislost mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a následným potvrzením rozhodnutí soudu prvního stupně, jak vyžaduje § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tu nebyla dána. Ačkoli je dovolací soud povinen pečlivě zkoumat i tyto souvislosti, pochybení Nejvyššího soudu, jenž mohl přípustnost dovolání v rozsahu částky 44 853 Kč subsumovat jen pod ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemělo v tomto případě za následek újmu na ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami zaručených základních právech a svobodách.

23. Mimořádný opravný prostředek je svojí povahou vskutku výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstanční proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání stanoven rozdílně pro věci obchodní a pro věci ostatní a je primárně odvíjen od kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, jímž se rozdílně konstituují či deklarují práva a povinnosti v právních vztazích v řízení vystupujících stran.

24. Jestliže by bylo z rozhodnutí obecných soudů zřejmé, že závazný právní názor odvolacího soudu přímo ovlivnil úvahy a výrok soudu nalézacího, a v navazujícím řízení by odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ještě změnil, je nutné přičítat tuto ingerenci odvolacímu soudu v plném rozsahu a dovolací soud se nemůže zříci své povinnosti posoudit důvodnost dovolání tím, že zásah odvolacího soudu paušálně a mechanicky rozdělí na několik částí, jež pak nedosáhnou hranice stanovené v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné bez meritorního přezkoumání odmítne; takový přístup by byl v rozporu se zákazem denegatio iustitiae.

25. Z uvedeného plyne, že stran posouzení a tvrzené přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 o. s. ř. bylo relevantním jen dovolání v rozsahu částky 14 861 Kč, a to není z důvodu stanoveného v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, jak ostatně Nejvyšší soud správně dovodil.

26. Pro úplnost se dodává, že o právu stěžovatelky, vzájemném návrhu (pohledávce) v tvrzené výši 104 027 Kč, bylo zprvu rozhodnuto tak, že činí 59 444 Kč, a posléze odvolacím soudem bylo postaveno najisto, že činí 44 583 Kč; na tom nic nemění fakt, že se tak stalo prostřednictvím výroku o právu vedlejšího účastníka.

V.

27. Ústavní soud konstatuje, že přes dílčí pochybení dovolacího soudu je výše uvedený závěr Nejvyššího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, z ústavního hlediska akceptovatelný. Ústavní soud shledává, že Nejvyšší soud neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu výše uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy.

28. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnosti z důvodů shora vymezených nevyhověl, a proto o ní podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.