IV. ÚS 674/17
IV.ÚS 674/17 ze dne 18. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Simony Hránkové, zastoupené Mgr. Zuzanou Burčkovou Hillovou, advokátkou se sídlem Ostrovského 253/3, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 26 Cdo 2696/2016-169, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti 1) Okresního soudu v Olomouci, 2) Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci, 3) Ludmily Začalové, a 4) Ing. Vladimíra Začala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, kterým, podle jejího názoru, byla porušena její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 11 odst. 1 (právo vlastnit majetek), v čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a v čl. 38 odst. 2 (zakotvujícím práva účastníků řízení) Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina". Dále měl být porušen také čl. 89 (zakotvující vázanost orgánů vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu), čl. 95 (vázanost soudce při rozhodování zákonem) a čl. 96 (rovnost účastníků řízení před soudem) Ústavy České republiky.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Okresní soud v Olomouci rozsudkem pro zmeškání ze dne 17. 8. 2015 č. j. 19 C 200/2015-60 rozhodl ve věci žalobců: Ludmily Začalové a Ing. Vladimíra Začala o žalobě na zaplacení částky 109 432,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobě vyhověl. Soud vydal předtím dne 29. 5. 2015 platební rozkaz, který však byl zrušen pro nemožnost jeho doručení žalované. Proto soud nařídil na den 17. 8. 2015 jednání, k němuž se však žalovaná, i když doručení předvolání k jednání spolu s žalobou bylo vykázáno, bez omluvy nedostavila.; za této situace byl vydán rozsudek pro zmeškání.

Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 1. 2016 č. j. 19 C 200/2015-110 návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání do rozsudku ze dne 17. 8. 2015 č. j. 19 C 200/2015-60 nevyhověl s odůvodněním, že žalovaná byla obeslána k jednání na jedinou adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel a doručení bylo vykázáno fikcí dnem 31. 7. 2015. Pokud stěžovatelka namítla v odvolání, že jí mělo být doručováno prostřednictvím České pošty a.s., u které má zřízenou dosílku a nikoli justiční stráží, je tato námitka bezpředmětná, neboť žalovaná žádnou změnu v doručování soudu neoznámila a soud zvolil zákonný způsob doručení na adresu trvalého pobytu.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalované usnesením ze dne 28. 4. 2016 č. j. 12 Co 37/2016-125 změnil usnesení okresního soudu tak, že se žalované promíjí zmeškání lhůty k podání odvolání do rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2015 č. j. 19 C 200/2015-60.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2016 č. j. 26 Cdo 2696/2016-169 k dovolání žalobců změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. dubna 2016 napadené dovoláním a potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 1. 2016 č. j. 19 C 200/2015-110. Dovolací soud se v tomto usnesení zabýval otázkou, kdo je doručujícím orgánem ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a v jakém pořadí má být k doručování jejich prostřednictvím přistoupeno, neboť tato otázka nebyla dosud v judikatuře obecných soudů řešena. V této souvislosti dospěl dovolací soud k závěru, že soud může doručovat prostřednictvím doručujících orgánů uvedených v § 48 odst. 1 o. s. ř., přičemž uvedení jejich pořadí není pro postup soudu při doručování závazný. Stěžovatelkou uvedený důvod omluvy neshledal dovolací soud omluvitelným důvodem ve smyslu ustanovení § 58 o. s .ř.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Okresní soud v Olomouci pochybil, pokud jí doručoval sice na její adresu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel, ale činil tak prostřednictvím justiční stráže, i když věděl, že místem hlášeného trvalého pobytu stěžovatelky je adresa Městského úřadu, v jehož prostorách se však stěžovatelka nezdržuje. Stěžovatelka míní, že doručení jiným způsobem, než prostřednictvím České pošty a. s., nemůže prý být účinné. V případě vyvěšení nedoručených zásilek na úřední desce soudu stěžovatelka vyjadřuje pochybnost, zda takový způsob doručení je pro nabytí vědomosti účastníka řízení o obsahu doručované zásilky relevantní.

Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky pochybil tím, že se zabýval výhradně dovoláním žalobců a zcela pominul její vyjádření, které mu zaslala v reakci na podaný mimořádný opravný prostředek. Tímto postupem prý porušil rovnost účastníků řízení i právo na spravedlivý proces.
IV.

Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a byla podána oprávněnou osobou včas.

Při zvážení obsahu napadeného rozhodnutí a ústavněprávní argumentace stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem dovolacího soudu, jímž vyložil ustanovení § 48 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ohledně pořadí doručujících orgánů.

K tomu lze uvést následující:

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů, a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje toliko situace, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva např. tím, že se při interpretaci právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

Stejně tak není Ústavní soud povolán ani "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.

Nic takového ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy podrobně vyložily, z jakého důvodu nelze shledat důvody uvedené stěžovatelkou za omluvitelný důvod ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř. Jelikož Ústavní soud neshledal existenci rozporů mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, natož rozporů extrémních, nepříslušelo mu úvahy dovolacího soudu jakkoliv přehodnocovat.

Ústavní soud nesdílí rovněž výhrady stěžovatelky vůči postupu dovolacího soudu při zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, v němž stěžovatelka spatřuje porušení rovnosti účastníků řízení; dovolací soud se k těmto námitkám stěžovatelky jasně vyslovil v odůvodnění napadeného usnesení a Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska k postupu dovolacího soudu žádné výhrady (srov. též např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavnímu soudu nezbývá, než uzavřít, že jej stěžovatelka prostřednictvím polemiky s napadeným rozhodnutím staví do role další instance v systému obecného soudnictví, kterážto mu, jak již bylo shora vyloženo, nepřísluší.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí není v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu v otázce doručování.

Obiter dictum lze podotknout, že je zajisté věcí každého účastníka řízení, aby v Centrální evidenci občanů byla uvedena jeho aktuální adresa trvalého pobytu, případně, aby své přechodné bydliště, na které žádá doručovat soudní zásilky, řádně oznámil soudu. Tento svůj zájem střežit ochranu svých práv (vigilantibus iura) stěžovatelka zanedbala.

Ústavní soud proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.