IV. ÚS 671/10
IV.ÚS 671/10 ze dne 6. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky STAVEBNÍ A ZNALECKÁ KANCELÁŘ P&L, v. o. s., se sídlem Domažlice, Spálená 165, IČ: 252 35 729, zastoupené JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Malá 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2009 č. j. 25 Co 404/2009-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. března 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku pro jeho rozpor s ústavně zaručenými právy podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 C 214/2008 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u okresního soudu dne 27. března 2008 domáhala zaplacení 13 784,- Kč s přísl. po žalované Czech Woodstock, s. r. o. (dále jen "žalovaná") z titulu nezaplacení ceny znaleckého posudku, jehož vypracování si žalovaná objednala. Okresní soud nejprve rozsudkem ze dne 23. června 2009 č. j. 14 C 214/2008-125 žalobě vyhověl, Krajský soud v Plzni jako soud odvolací poté změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl. Důvodem byla podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že stěžovatelka neprokázala tvrzenou aktivní legitimaci v řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé. Tvrdila, že odvolací soud se opomněl vypořádat se stěžovatelkou uvedenými zásadními skutečnostmi, svědčícími ve prospěch závěrů soudu prvního stupně a tak porušil zásadu hodnocení důkazů dle ustanovení § 132 o. s. ř. Stěžovatelka rovněž zpochybnila postup odvolacího soudu, který podle jejího názoru vyzval účastníky ke smíru po provedení dokazování, aniž by splnil podmínky ustanovení § 99 odst. 1 o. s. ř. a zasáhl tak do práv stěžovatelky tím, že jí znemožnil vyhodnotit správně situaci a eventuálně uzavřít smír. Stěžovatelka dále namítala nesprávný postup odvolacího soudu při poučení ve vztahu k tvrzení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť poučení neprovedl podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., ale podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. a poučení mělo být rovněž obsahově nedostatečně konkrétní. V této souvislosti stěžovatelka odkázala obecně na judikaturu Ústavního soudu, kterou nijak blíže nekonkretizovala. Další námitky se týkaly postupu odvolacího soudu který dle tvrzení stěžovatelky jí měl poskytnout i poučení ohledně nedostatků učiněného návrhu ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Konečně stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud se opomněl zabývat nárokem stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení, přestože v řízení prokázala vynaložení nákladů na zpracování rozpočtu jako podkladu pro zpracování znaleckého posudku ve výši 4 500,- Kč. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka má za to, že přílišný formalismus odvolacího soudu vedle nesprávného postupu a nezákonného a překvapivého rozhodnutí má pro stěžovatelku fatální důsledky, neboť se domáhala zaplacení částky 13 784,- Kč a v důsledku napadeného rozhodnutí je povinna uhradit žalované náklady řízení ve výši 23 367,- Kč.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody odvolacího soudu. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu za situace, kdy dovolání není přípustné [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Z obsahu soudního spisu okresního soudu i z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celu věcí řádně zabýval, přičemž napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a argumentačně přesvědčivé a v závěrech učiněných ve věci rozhodujícím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Obecně platí, že soudy poskytují účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 o. s. ř.); jakého poučení se má účastníkům v dané procesní situaci dostat pak stanoví konkrétně jednotlivá procesní ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud pojem poučovací povinnosti obecných soudů interpretoval v řadě svých nálezů (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 501/03, IV. ÚS 2191/08, III. ÚS 2809/09 in http://nalus.usoud.cz), přičemž v usnesení sp. zn. II. ÚS 1473/09 (in http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že "poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení". V nálezu sp. zn. III. ÚS 480/97 (in http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud pak uvedl, "že pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o tom, kdo je či není pasivně legitimován, nešlo by o pouhé poučení o procesních právech a povinnostech, ale o zásah soudu, kterým by vedl účastníky k tomu, co mají v daném případě dělat, aby dosáhli žádaného právního účinku. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud mohl výrazně porušit zásadu rovnosti účastníků soudního řízení".

Z obsahu soudního spisu se podává, že při jednání před soudem prvního stupně dne 2. prosince 2008 byla stěžovatelka poučena dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti k předložení důkazů a o následcích nesplnění povinnosti v podobě neunesení důkazního břemene (č. listu 42). Otázkou aktivní legitimace stěžovatelky se zabýval již okresní soud (srov. č. listu 59), přičemž stěžovatelka ve svém vyjádření a závěrečném návrhu ze dne 17. června 2009 z opatrnosti navrhla, pro případ, že bude zpochybněna její aktivní legitimace, připuštění změny na straně žalující dle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. za sebe, a to fyzickou osobu Ing. K. L. (č. listu 116). Poté na jednání soudu dne 23. června 2009 uvedla, že návrh na záměnu účastníků na straně žalující byl v písemném vyjádření uveden skutečně pouze pro případ, kdy by soud hodlal žalobu zamítnout pro nedostatek své aktivní věcné legitimace (č. listu 122). Na jednání před odvolacím soudem dne 25. listopadu 2009 pak soud sdělil stěžovatelce, že z dosud provedených důkazů její aktivní legitimace není prokázána a dle § 118a odst. 3 o. s. ř. ji poučil a vyzval k označení dalších důkazů na podporu jejího tvrzení. Protože právní zástupkyně stěžovatelky uvedla, že další důkazy na podporu tvrzení o aktivní legitimaci neoznačuje, vyzval ji soud, pokud odkazovala na svá tvrzení o bezdůvodném obohacení, aby svá skutková tvrzení doplnila dle 118a odst. 1 o. s. ř., neboť zatím z uvedených skutkových tvrzení nelze dovodit, že by se mezi účastníky mohlo jednat o bezdůvodné obohacení a pokud svá tvrzení ve označeném směru nedoplní, nemůže být úspěšná. Zástupkyně stěžovatelky nato uvedla, že již další skutková tvrzení v tomto směru neuplatňuje (č. listu 135 a 136). Stěžovatelka byla tedy jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř. Ve vztahu k tvrzení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení soud prvního stupně přitom v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "nejsou dány předpoklady pro aplikaci ustanovení § 451 odst. občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, když o takový případ se v dané věci nejedná". Odvolací soud pak stěžovatelku vyzval podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., aby svá tvrzení doplnila, mělo-li by se jednat o bezdůvodné obohacení žalované na úkor stěžovatelky. Za situace, kdy stěžovatelka svá tvrzení nedoplnila, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že tvrzení stěžovatelky, tak jak je uplatnila před soudem prvního stupně případnému bezdůvodnému obohacení žalované na úkor stěžovatelky nenasvědčovala. Odvolací soud tak správně poučil stěžovatelku podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., neboť poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. se poskytne za situace, má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. V průběhu odvolacího řízení situace předpokládaná ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. nenastala a stěžovatelku nebylo třeba vyzývat ve smyslu tohoto ustanovení. Z uvedeného plyne, že námitka stěžovatelky týkající se nedostatečného poučení soudem postrádá rozumnou oporu.

Relevantní pak není ani námitka stěžovatelky, že jí odvolací soud svým postupem v rozporu s ustanovením § 99 odst. 1 o. s. ř. znemožnil vyhodnotit správně situaci a eventuálně uzavřít smír. Dle obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 25. listopadu 2009 stěžovatelka na nabídku smíru žalovanou nereflektovala a na opětovnou výzvu odvolacího soudu k případnému jednání o ukončení věci smírnou cestou uvedla, že "smír uzavřít nechce a má za to, že pokud by nebyla dána její aktivní legitimace, poukazuje na své závěrečné vyjádření před soudem prvního stupně, kdy z opatrnosti navrhla záměnu" (č. listu 135). Jak odvolací soud správně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, k návrhu stěžovatelky nemohl přihlédnout jako k řádnému procesnímu návrhu, neboť ze žádného ustanovení o. s. ř. nelze dovodit, že by účastník mohl případný procesní návrh učinit jakoby podmíněně, tedy jeho účinky vázat až na to, jaké závěry soud v řízení přijme. Ústavní soud se tak nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že se v projednávané věci jedná o překvapivé rozhodnutí. Rovněž postup odvolacího soudu nelze označit za nezákonný, neboť odvolací soud stěžovatelce umožnil vyjádřit se v průběhu řízení k její aktivní legitimaci i k tvrzení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Okolnost, že odvolací soud neposoudil věc v souladu s názorem stěžovatelky, nelze s ohledem na shora uvedené skutečnosti chápat jako překvapivé rozhodnutí.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, že odvolací soud se opomněl vypořádat se stěžovatelkou uvedenými zásadními skutečnostmi, svědčícími ve prospěch závěrů soudu prvního stupně. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, vzhledem k tomu, že stěžovatelka na základě poučení odvolacího soudu podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačila další, než dosud provedené důkazy o uzavření smlouvy o dílo mezi ní a žalovanou, odvolací soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky pokud jde o předmět a cenu, tedy zda zde vůbec byla konkrétní a řádná ujednání ohledně předmětu a ceny díla, resp. zda zde skutečně byla vůle účastníků uzavřít smlouvu o dílo bez ujednání o ceně.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí jsou výrazem nezávislého rozhodování odvolacího soudu (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.