IV. ÚS 665/05
IV.ÚS 665/05 ze dne 16. 2. 2010

N 24/56 SbNU 267
K náhradě za nucené omezení vlastnického práva (regulované nájemné)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 16. února 2010 sp. zn. IV. ÚS 665/05 ve věci ústavní stížnosti S. H. a J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2005 č. j. 20 Co 165/2005-76 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 2. 2005 č. j. 24 C 77/2004-55, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na náhradu škody vůči České republice, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení.
Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2005 č. j. 20 Co 165/2005-76 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 2. 2005 č. j. 24 C 77/2004-55 se ruší.
Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 9 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelé se žalobou ze dne 1. 4. 2004 domáhali proti žalované České republice - Ministerstvu financí náhrady škody ve výši 921 888 Kč s 2% úrokem z prodlení. V uplatňovaném nároku vycházeli z přetrvávajícího protiústavního stavu po 1. 1. 2002, a to v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.), kterým byla dnem 31. 12. 2001 zrušena vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "vyhláška č. 176/1993 Sb."). Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 2. 2005 č. j. 24 C 77/2004-55 žalobu zamítl s odůvodněním, že ze skutečnosti, že se v období po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nedařilo v zákonodárném sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytu, ačkoli mu byly opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení, nelze dovozovat nečinnost státu a tím jeho nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a současně, že nelze podle jeho názoru stěžovateli uplatněný nárok posoudit ani podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, neboť vztah mezi občanem a státem v této rovině není vztahem občanskoprávním ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

3. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2005 č. j. 20 Co 165/2005-76 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry. Stěžovatelé současně s ústavní stížností podali proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 25 Cdo 3113/2005 odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.").

4. Stěžovatelé, kteří jsou vlastníky nájemního domu s regulovaným nájemným, se předmětnou žalobou domáhali náhrady škody podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout v období od 1. 1. 2002 do 31. 1. 2005 tím, že vedlejší účastník po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 nepřijal podle v tomto nálezu stanovené lhůty do 31. 12. 2001 zákon, který by tuto vyhlášku nahradil. Stěžovatelům tím vznikla škoda ve výši 921 888 Kč na ušlém zisku jako rozdíl mezi nájemným zjištěným znaleckým posudkem a nájemným regulovaným ke dni 1. 1. 2002.

5. Napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatelé vytýkají dezinterpretaci odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, které je tak v příkrém rozporu s čl. 9 odst. 3 Ústavy, podle něhož výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Stěžovatelé dále zdůrazňují, že Česká republika je právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy), výkon státní moci se děje i prostřednictvím moci zákonodárné (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a státní moc slouží všem občanům (čl. 2 odst. 3 Ústavy), což nalézá svůj výraz v čl. 36 odst. 3 Listiny, podle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgány veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž je třeba uvážit, že toto právo úzce souvisí s ochranou vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelé vyslovují názor, že české obecné soudy nectí komunitární právo, jehož imanentní součástí jsou takové právní zásady, resp. principy, jako jsou pokojné užívání majetku, důvěra v právo a jeho předvídatelnost, zákaz libovůle, princip ochrany legitimního očekávání, jakož i princip právní jistoty. Poukazují na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska proti Polsku a připomínají důraz kladený v současné západní společnosti na ochranu vlastnického práva. S ohledem na výše jimi tvrzené porušení základních práv stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 77/2004 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1.

7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že polemika stěžovatelů s právním názorem obecných soudů nemůže být způsobilým důvodem k ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud není další přezkumnou instancí pro výklad "obyčejných" zákonů, právní názory obecných soudů znovu zásadně nepřehodnocuje, a to ani v případě, že by se s nimi sám neztotožňoval. Výjimkou jsou pouze situace, kdy obecné soudy k těmto závěrům dospěly při porušení práva na spravedlivý proces. Městský soud má za to, že své právní názory v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil tak, aby bylo možno posoudit, zda při svém postupu v řízení, vydání a vyhotovení rozhodnutí porušil některý z principů spravedlivého procesu a zda případné pochybení má současně ústavněprávní rozměr.

8. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření zcela odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 3. 2. 2005, v němž je jeho názor jasně vyjádřen.

9. Shora uvedené vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti bylo zasláno stěžovatelům k případné replice, kteří této možnosti nevyužili.

III.

10. Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé v přípisu ze dne 3. 2. 2010 a vedlejší účastníci ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
IV.

11. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud ve své činnosti respektuje zásadu, že mu nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 91 Ústavy), a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a to až na případy, pokud obecné soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a pokud jejich rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem.

13. Ústavní soud se problematikou, jíž se dotýká ústavní stížnost, zabýval v minulosti již několikrát. Pro posouzení dané věci je rozhodující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), jehož přijetí bylo vyvoláno právním názorem prvního senátu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2220/08 [nález ze dne 10. 6. 2009 (N 137/53 SbNU 705)], který se odchyluje od právních názorů vyslovených Ústavním soudem v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345) a sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 (N 216/51 SbNU 683).

14. V uvedeném stanovisku Ústavní soud mimo jiného formuloval následující výrok: "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05*), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.".

15. Závěry pléna Ústavního soudu učiněné v citovaném stanovisku, jímž je čtvrtý senát při svém rozhodování zcela vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy), je třeba vztáhnout i na nyní projednávanou věc, a to i přesto, že soudkyně čtvrtého senátu Vlasta Formánková se stanoviskem nesouhlasila a uplatnila k němu právo vyjádření odlišného stanoviska. Ve světle těchto závěrů postup obecných soudů v dané věci nemůže obstát a Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny.

16. V souladu s uvedeným stanoviskem, stejně jako i v nálezech sp. zn. II. ÚS 481/05 ze dne 10. 6. 2009 (N 135/53 SbNU 689), sp. zn. I. ÚS 2220/08 ze dne 10. 6. 2009 (N 137/53 SbNU 705) a sp. zn. IV. ÚS 156/05 ze dne 28. 7. 2009 (N 167/54 SbNU 139), Ústavní soud připomíná, že otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatelů na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejich základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejich případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy tvrzený nárok pronajímatele (vlastníka bytu) třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu § 118a o. s. ř. dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky.

17. Na základě výše uvedených závěrů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

------------------- * N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.