IV. ÚS 656/11
IV.ÚS 656/11 ze dne 16. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem Ovocný trh 2, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, č. j. 28 Cdo 2596/2010 - 477, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009, č. j. 68 Co 83/2009 - 388, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 5. 2008, č. j. 13C 140/2004-332, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 3. 3. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost postupně doplňovaná tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 2 odst. 2, v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 a čl. 95 Ústavy. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí se stěžovatel (jako žalobce) domáhal po žalovaných [povinných osobách ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.", respektive "citovaný zákon"], vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí. Soudy však po opakovaném projednání věci dospěly k závěru, že žalovaní předmětné nemovitosti nenabyli ani v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (žalovaní již před jejich nabytím nemovitosti užívali, vlastní bydlení přitom neměli), ani na základě protiprávního zvýhodnění.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly, a to jak s ohledem na procesní postup stěžovatele, tak s ohledem na zásady restitučního řízení.
Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

K argumentaci stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti Ústavní soud ještě dodává, že žalovaní na základě jimi zaplacené kupní ceny nebyly nikterak zvýhodněni. Jednalo se o kupní cenu, jež již předtím, než zjistili, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví státu, nabízeli fyzické osobě domnívajíce se, že právě tato je jejich vlastníkem. Kupní cena nabízená žalovanými přitom odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, kdy překročení maximální možné kupní ceny by vedlo - v souladu s nahlížením centrálně plánované ekonomiky na jednotlivce a jeho případné vlastnictví - k neplatnosti kupní smlouvy. Nadto je nutno poznamenat, že jak ze samotné žaloby stěžovatele [srovnej číslo listu 2 vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 13 C 140/2004], tak například z protokolu sp. zn. D 474/61 z 20. 6. 1961 o projednání dědictví po otci stěžovatele plyne, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl otec stěžovatele (byl-li tedy otec stěžovatele trestán za svoje členství v organizacích sympatizující s nacistickou okupační mocí propadnutím jedné čtvrtiny majetku, pak - alespoň co se předmětných nemovitostí týká - tím bylo dotčeno právě vlastnické právo stěžovatelova otce).

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.