IV. ÚS 65/04
IV.ÚS 65/04 ze dne 25. 11. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š. právně zastoupeného JUDr. V. K. advokátem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2003, sp. zn. 7 Tdo 1229/2003, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 16. února 2004, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání, podané společně se spoluodsouzeným Mgr. K., do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003, sp. zn. 7 To 142/02. Tímto usnesením bylo zamítnuto odvolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2002, sp. zn. 56 T 23/2000, jímž byl stěžovatel shledán vinným pro trestný čin návodu k vraždě dle ustanovení § 10 odst. 1 lit. b) trestního zákona k § 219 odst. 1 a 2 lit. f) trestního zákona účinného od 1. ledna 1994 do 1. září 1995, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13,5 let nepodmíněně, a k peněžitému trestu 4.000.000 Kč nebo náhradního trestu odnětí svobody v trvání 1,5 roku.

Stěžovatel uvedl, že rozhodnutím Nejvyššího soudu byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, i v právu na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Nejvyšší soud ČR rozhodl v jeho věci společně s dovoláním Mgr. K., v neveřejném zasedání a s odůvodněním, v převážné části směřujícím jen do jeho dovolacích důvodů. Přitom shledal, že skutková část výroku, týkající se kvalifikace dle ustanovení § 219 odst. 2 lit. f) trestního zákona, neodpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel podal dovolání z důvodu uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 lit. l) trestního řádu, neboť jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože se "odvolací soud nevypořádal s dovolacími důvody" podle ustanovení § 265b odst. 1 lit. b), g), h) a k) trestního řádu.

Dále stěžovatel uvedl, že uplatnil dovolání v zákonném rámci ustanovení § 265b trestního řádu, a pouze částí z těchto důvodů se Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodování také zabýval. Avšak učinil tak způsobem a v rozsahu, který neodpovídal postupu kogentně upraveném v ustanovení § 265i a násl. trestního řádu, neboť o podaném dovolání nerozhodl meritorně a ve veřejném zasedání. Toto pochybení má stěžovatel za o to závažnější, že Nejvyšší soud ČR na jedné straně sám shledal vady ve skutkových větách výroku rozsudku, které však označil za nepodstatné, přičemž za závazný podklad svého rozhodnutí vzal jen důkazně nepodložené domněnky a konstrukce nalézacího soudu, opatřené jen o neurčitá a nevěrohodná tvrzení spoluobviněného, v době rozhodování již pravomocně odsouzeného Jiřího Večeře. V odůvodnění pak Nejvyšší soud ČR sám uvedl, že nepřihlížel k částem dovolání, zpochybňujícím skutková zjištění nalézacího soudu, jež převzal i odvolací soud, nebo vytýkajícím vady provedeného hodnocení důkazů.

Stěžovatel má za obejití zákona a evidentní porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, které zahrnuje i zásadu veřejnosti jednání a zásadu projednací, když Nejvyšší soud ČR přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí z hlediska hmotně právních dovolacích námitek a zaujal k ním stanovisko ve smyslu ustanovení § 265i odst. 2 trestního řádu, přitom je však odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 lit. e) trestního řádu. Tím obešel svoji povinnost veřejně projednat všechny dovolací námitky stěžovatele splňující požadavky ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, a meritorně o nich rozhodnout.

V souvislosti s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. září 2003, sp. zn. IV. ÚS 562/02 (správně IV. ÚS 565/02), se stěžovatel domnívá, že Nejvyšší soud ČR svým postupem nepřiměřeně omezil zákonné možnosti a výkon práv stěžovatele a popřel smysl dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Navíc se tak stalo za situace, kdy stěžovatel souběžně podal i stížnost pro porušení zákona, zahrnující kromě námitek hmotně právních i množství námitek procesních, ale Ministerstvo spravedlnosti jej, bez dalšího, jen s odkazem na ustanovení § 266a trestního řádu odložilo, s poukazem na nedosažitelnost trestního spisu v zákonné lhůtě. K tomu odkázal rovněž na nález ze dne 2. srpna 2002, sp. zn. I. ÚS 416/01, v němž Ústavní soud v této věci již jednou konstatoval porušení základního práva stěžovatele na ochranu ze strany Nejvyššího soudu.

Za účastníka - Nejvyšší soud ČR, se vyjádřil předseda senátu 7 Tdo. Nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že se Nejvyšší soud ČR nevypořádal s tvrzenými dovolacími důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 lit. b), g), h) a k) trestního řádu. Závěry ve vztahu k jednotlivým dovolacím důvodům jsou vysvětleny na str. 8 - 10 odůvodnění napadeného usnesení. Jsou možná vysvětleny stručně, ale jasně. Stručnost koresponduje s ustanovením § 265i odst. 2 trestního řádu. Za nedůvodnou považuje námitku, že Nejvyšší soud ČR nerozhodl meritorně a ve veřejném zasedání. O námitkách, obsahově naplňujících výše uvedené dovolací důvody, rozhodl Nejvyšší soud ČR meritorně výrokem, jímž dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl, a to v návaznosti na závěr, že jsou věcně nepodložené tak evidentně, že vůbec nemohou vést ke zrušení či změně rozhodnutí nižších soudů. Neveřejnost jednání pak byla v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 lit. a) trestního řádu. Za nedůvodnou označil i námitku do rozsahu dovolacího důvodu dle ustanovení § 265b odst. 1 lit. g) trestního řádu o vadách ve skutkových větách výroku rozsudku. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení uvedl, že Městský soud v Praze ve výroku o vině dostatečně nevyjádřil skutkové okolnosti, které naplňují jeden ze zákonných znaků návodu k trestnému činu. Podstatné však je, že Nejvyšší soud ČR tuto vadu konstatoval jako porušení ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu, tj. jako vadu procesní, pokud jde o náležitosti obsahu výroku, nikoli jako vadu hmotného práva, o kterou by šlo v případě, že by soud neučinil skutková zjištění potřebná pro naplnění zákonných znaků trestného činu, resp. návodu k němu. Městský soud v Praze tato zjištění učinil, ale neuvedl je v popisu skutku ve výroku. Nejde tedy o případ, kdy by soudem zjištěný a vysvětlený skutkový stav nenaplňoval skutkové znaky trestného činu, a že by tedy byl rozsudek hmotně právně vadný ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. Stěžovatel tedy mohl namítat, že soudem zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, ale nikoliv, že skutkový stav byl zjištěn nesprávně. Hmotně právní posouzení skutku spočívá v podřazování skutkových zjištění provedených soudem pod ustanovení hmotného práva. Patří sem tedy pouze aplikace hmotného práva na soudem zjištěný skutek, a nikoli námitky proti správnosti samotných skutkových zjištění.

Dále Nejvyšší soud ČR uvedl, že nepovažuje za důvodné tvrzení, že obešel svoji zákonnou povinnost věcně projednat všechny dovolací námitky, neboť je povinen zabývat se pouze takovými námitkami, které obsahově naplňují zákonný dovolací důvod. K námitkám, které dovolacím důvodům neodpovídají, Nejvyšší soud ČR nepřihlíží. Jako nezbytou pak uvedl okolnost, že k přezkumu dle ustanovení § 265i odst. 3 trestního řádu může dojít jen v případě, že dovolání není odmítnuto dle § 265i odst. 1 trestního řádu. V projednávané věci došlo k odmítnutí právě dle ustanovení § 265i odst. 1 lit. e) trestního řádu.

Rozhodnutím Nejvyššího soudu rozhodně nedošlo k popření smyslu dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, neboť charakter této skupiny opravných prostředků neumožňuje přezkum v celém rozsahu. Na rozdíl od odvolání je přezkum možný pouze v taxativně vymezeném okruhu důvodů. Pokud do tohoto okruhu nespadají, mimo jiné, skutkové námitky proti pravomocnému rozsudku, není to nijak v rozporu se smyslem dovolání.

K tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces pak uvedl, že Nejvyšší soud ČR nepřihlížel ke skutkovým námitkám pojatým do dovolání v rozporu s ustanovením § 265b odst. 1 lit. g) trestního řádu. Dovolání nebylo včleněno do právního řádu jako promítnutí nějakého ústavně garantovaného základního práva. Právo na spravedlivý proces je reprezentováno dvoustupňovým trestním řízením, které je zaručeno právem na odvolání (viz. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Neexistuje tedy ústavní garance práva na přezkum odvolacího rozhodnutí v trestní věci cestou dalšího opravného prostředku. Pokud tedy zákonodárce připustil přezkum rozhodnutí cestou dovolání, omezil jeho rozsah na taxativně vymezený okruh důvodů. Nemohlo tedy dojít k porušení základního práva, pokud Nejvyšší soud ČR neprovedl přezkum z hlediska námitek, které nespadaly pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Závěrem pak uvedl, že jím předložené úvahy korespondují se závěry Ústavního soudu, které vydal ve věcech, vedených např. pod sp. zn. II. ÚS 687/02, II. ÚS 798/02, I. ÚS 95/03, III. ÚS 174/04, aj. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, resp. odmítnuta.

Po seznámení se s předloženými podklady, napadeným rozhodnutím dovolacího soudu i s dovoláním samotným, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že v jeho věci rozhodoval Nejvyšší soud způsobem, který by byl v rozporu s pravidly "fair" procesu, jak je zaručen v příslušné části Listiny. Ústavní soud se opakovaně zabýval interpretací tohoto základního práva. Vycházel z mezinárodních úmluv závazných pro stát, jimiž byla základní lidská práva založena, a dále z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Stejně jako ESLP i Ústavní soud dozírá především na to, aby proces byl spravedlivý jako celek, zejména pak, aby byla dodržena zásada "rovnosti zbraní". Nikoliv tedy výsledek řízení, ale především postup, kterým k němu orgány činné v trestním řízení (v tomto případě Nejvyšší soud) dospěly, je předmětem zájmu Ústavního soudu. Veden těmito principy je Ústavní soud nucen konstatovat, že žádná z námitek uplatněných v ústavní stížnosti nemá ústavněprávní rovinu.

K namítanému zásahu do práva stěžovatele na veřejné jednání správně Nejvyšší soud ČR odkázal na ustanovení § 265r odst. 1 lit. a) trestního řádu. Takový postup odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu. Z ní vyplývá, že ačkoliv čl. 38 odst. 2 Listiny, garantuje právo každého na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, může být veřejnost vyloučena v zákonem stanovených případech (obdobně čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR). Ustanovení § 265r trestního řádu takovou výjimkou nepochybně je. S ohledem na skutečnost, že se jedná o projednávání mimořádného opravného prostředku ve třetím stupni, považuje Ústavní soud takovou výjimku za ústavně souladnou. Pro tento závěr svědčí i judikatura ESLP. Především je možné uvést rozhodnutí ve věci K. D. B. proti Nizozemí (sp. zn. 80/1997/864/1075), které k otázce nenařízení veřejného jednání Nejvyšším soudem Nizozemského království konstatovalo, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy ke zřizování kasačních soudů, avšak existují-li, musí být čl. 6 Úmluvy respektován zejména v tom, že zaručí účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudu za účelem projednání jejich věcí. Způsob aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak závisí na konkrétních okolnostech případu a je nutno brát v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrál kasační soud (viz. např. Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 1997). Absence veřejného jednání v druhém a třetím stupni může být ospravedlněna charakterem konkrétního řízení, za předpokladu, že se veřejné jednání konalo v prvním stupni. Požadavkům čl. 6 Úmluvy tak mohou vyhovět i řízení, kdy odvolací nebo kasační soud nedá odvolávajícímu možnost vystoupit před ním osobně (viz. např. Ekbatani proti Švédsku, 1986). Obdobně judikoval ESLP ve věci Kremzow z roku 1993 (A 268-B). V této věci dospěl k závěru, že podle rakouského práva Nejvyšší soud, jako kasační instance zkoumá právní otázky, a proto neúčast stěžovatele u takového jednání nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 1 a 3 lit. c) Úmluvy (obdobně rozhodnuto ve věci Fejde, 1991, A 212-C a ve věci Kamasinski, 1989, A-168).

Další námitky stěžovatele pak směřovaly proti postupu, který shledal rozporný s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při aplikaci mezí základních práv a svobod má být šetřeno jejich podstaty a smyslu, přičemž nemají být zneužita k jiným účelům. Stěžovatel toto porušení shledal v nepřípustném omezení své pozice dovolatele, zejména za situace, kdy řízení o jím podaném podnětu ke stížnosti pro porušení zákona bylo bez dalšího rozhodnuto jen s odkazem na ustanovení § 266a odst. 1 trestního řádu, a věc byla odložena pro nedosažitelnost trestního spisu v zákonné lhůtě.

U Ústavního soudu je, z podnětu stěžovatele, vedeno rovněž řízení, pod sp. zn. I. ÚS 527/03. Řízení o ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, a doposud o něm nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud neshledal, že by v řízení o dovolání byl postup Nejvyššího soudu mimo limity základních práv a svobod. Soud se zabýval stěžovatelem předloženými námitkami zcela v souladu s jejich zákonným vymezením. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci a v rámci jasných pravidel, mohou posoudit veškeré okolnosti a souvislosti případu. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Zejména za situace, kdy obecné soudy pracují s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry, není místo pro jurisdikci Ústavního soudu, který je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavně konformním způsobem odůvodněno a soud se postačujícím způsobem vypořádal se stěžovatelovým dovoláním. Odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, jak jsou blíže označena v ústavní stížnosti, jsou nepřípadné z důvodu odlišných skutkových okolností, na základě kterých byla tato rozhodnutí vydána.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.