IV. ÚS 642/10
IV.ÚS 642/10 ze dne 12. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky KTI - provádění staveb, s.r.o., se sídlem Praha, Za Mototechnou 1619, IČ: 263 73 041, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2009 č. j. 2 As 57/2009-62 a č. j. 2 As 59/2009-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. března 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byly zamítnuty kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2009 č. j. 30 Ca 83/2008-33 a č. j. 30 Ca 44/2008-35. Podle názoru stěžovatelky rozhodnutí vydaná správními orgány trpí vadami a pokud správní soudy tato rozhodnutí nezrušily, pak rovněž jejich rozhodnutí jsou nezákonná.

Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení o žalobách stěžovatelky proti rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 21. května 2008 č. j. RR/1747/08 a ze dne 29. února 2008 č. j. RR/1019/08 ve věci uložení pořádkových pokut stěžovatelce podle ustanovení § 173 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve výši 10 000,- Kč a 25 000,- Kč z důvodu, že jako vlastník stavby č. p. 1013 k. ú. Starý Plzenec závažným způsobem ztížila provedení kontrolní prohlídky tím, že ve stanoveném termínu znemožnila oprávněné úřední osobě vstup na svoji stavbu, neboť jsou stěžovatelce známy.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci, je toliko polemika stěžovatelky s postupem správních orgánů a s důvody pro uložení pokut. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud se celou věcí podrobně zabýval, s argumentací stěžovatelky se vypořádal a svá rozhodnutí náležitě odůvodnil. V učiněných závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci Nejvyšší správní soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry, učiněné ve věci Nejvyšším správním soudem, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.